Rozhovor s Janem Pokorným, šéfredaktorem Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, z místa za improvizovaným studiem Radiožurnálu na Václavském náměstí. Rozhovor byl veden zhruba v polovině konání pokusu o rekord 48 hodin nepřetržitého moderování rozhovorů v rámci projektu: „90 statečných na Radiožurnálu“.
S panem Pokorným jsem se chtěl setkat již před lety. Jen se to nějak zamotalo, a z plánovaného setkání sešlo. Letos jsem si proto nemohl přát víc. Jan Pokorný, Lucie Výborná, setkání s režisérem Jiřím Strachem i poněkud vyšinutá cesta na noc do Prahy a na ráno do Brna do práce.
Do Prahy jsem dorazil 23.30, na Václavské náměstí pak 23.45 a to už jen nezbývalo než prakticky pouze čekat na vhodnou příležitost. Pan Pokorný o mě sice věděl z Facebooku, jen netušil, že sem přijedu. Možná i proto souhlasil s tímto krátkým rozhovorem – pod dojmem šoku. Ovšem oproti mým předpokladům že bude přece jen lehce únavem působil svěže a koncentrovaně. Nechápal jsem. Člověk, který nespí víc, jak 24 hodin a při tom nepřetržitě pracuje…? Kolegyně má pro tento typ lidí označení „Přírodní úkaz“. Bez urážky…
Jak se cítíte?
Zatím to jde.
Zatím to jde… Už jste tu víc jak 24hodin…
No, ale to je pořád ještě málo.
Děsí Vás ten čas? Do zítřka, dvaceti patnácti?
No, proto říkám, že zatím to jde. Jsme mírně za polovinou a myslím si, že to nejhorší nás ještě čeká. Když člověk jede autem – dejme tomu tisíc kilometrů, obvykle jej odře u garáže.
V čí hlavě se tento nápad zrodil? Hlavně neříkejte, že ve Vaší! (smích)
No, ano. V mojí a v hlavě mého kolegy, Martina Ondráčka. Když jsme přemýšleli o tom, jak by se mohl Radiožurnál, jako jedna ze stanic Českého rozhlasu, zúčastnit oslav 90. výročí oslav pravidelného rozhlasového vysílání na území tehdejšího Československa, tak jsme říkali: „Ano, Rozhlas připravuje zajímavé akce. Například slavnostní galavečer ve Vinohradském divadle – fajn. Symfonický orchestr Českého rozhlasu na Pražském jaru – fajn…“ Ale my jsme chtěli udělat něco normálního, co by odpovídalo … teď myslím normálního jako programově, udělat něco normálního, co by bylo jako oslava Radiožurnálu.
Přitom jsme věděli, že hit Radiožurnálu jsou bezesporu hosté. Ať již dopolední Lucie Výborné, nebo ti víkendoví. Tak jsme si uvažovali, že jestli si troufáme, pojďme jich udělat 90. S tou myšlenkou jsme si začali pohrávat a já osobně jsem si začal uvědomovat, co je to za šílenou kládu a do čeho to vlastně ve svých třiapadesáti letech vlastně lezu, asi před týdnem. Ale to už se pak nedalo couvnut.
Od Vaší kolegyně jsem se dozvěděl, že jste tuto akci připravovali dva měsíce; jak to vypadalo, když jste si začal plně uvědomovat dopad téhle výzvy.
Když jsem se podíval na výhled do diáře, říkal jsem si pro sebe-tak, sobota večer-hm, pak neděle-hm, pak pondělí… Devadesát rozhovorů… to jsem se už hluboce zamyslel a začal jsem si to představovat v reálu.
Zajímalo by mě, jestli si vzpomenete, co se Vám v tu chvíli honilo hlavou.
V tu chvíli se mi honilo hlavou, že bych měl uklidnit svoji manželku, která je sice skvělá, ale neustále mi klade na srdce, že bych se měl víc šetřit. Ale nakonec se s tím smířila a podobně, jako vy jste mi donesl tu čokoládu, tak i ona mi sem nosí podobné podpůrné prostředky, třeba salát.
Proč zrovna jen Vy a paní Výborná? Protože jste tváře Radiožurnálu?
My se nepovažujeme za tváře. Možná byla nějaká kampaň, ale především to je proto, že jsme se shodli na tom, že nás to bude bavit. Konec konců, Host Radiožurnálu je „vynález“ Lucie. Ona s tím nápadem přišla, i do Radiožurnálu. No a mě to baví. Krom jiného, jsme domluveni s generálním ředitelem Českého rozhlasu, že pokud je Lucie pryč, třeba na dovolené, tak ji střídám jen já. To aby ten program nebyl úplně rozdrolený a moderátoři se tam vyloženě nestřídali.
Jiní kolegové se Vám nehlásili o „výpomoc“?
Ne. Respektive, ani jsme jim nedali možnost. Konec konců, já jsem šéfredaktor, tak já řeknu – bude to takhle.
Ani se Vám to nesnažili rozmlouvat? Tak náročný úkol. Řekl bych šichtu.
Ne, naopak. Spíš nám vyjadřovali podporu. Oni vědí, že touto akcí na Radiožurnál upozorníme a tím pádem si naší stanice všimne daleko víc lidí. I jiná média. Je to žurnalisticky docela zajímavá zkušenost. Tedy, nám to nikdo nerozmlouval. Krom již zmiňované mé ženy.
Kdo vybíral hosty?
Martin Mašek – dramaturg pořadu Host radiožurnálu. Jemu se daří i normálně přes týden mixovat plejádu osobností, které zveme do Radiožurnálu. On má jakýsi šestý smysl na tyhle hosty.
A v případě tohoto maratonu také pracoval bezchybně. Vedle hvězd rozhlasového vysílání – zde defilují i lidé, kteří mají i jen zajímavá povolání. Já jsem například nikdy nedělal rozhovor s velitelem hasičů, nebo s řidičem tramvaje.
To bylo asi to nejtěžší na produkci. Oslovit ty lidi, domluvit časy. A pokud vím, 95 % lidí řeklo: „Ano, zajímá nás to, přijdeme.“ A zatím nemáme žádného absentéra. Kdo řekl-slíbil, tak přišel.
Jak na Vás působí tyto rozhovory. Jsou obohacující?
Při tomhle maratonu nejsem schopen pro tuto chvíli říct, nebo i přemýšlet nad tím, zda jsou pro mě obohacující. Mám přece jen taky jen nějakou kapacitu. Pragmaticky vzato – prostě se na ten který rozhovor připravím a po jeho ukončení stisknu v hlavě tlačítko delete, aby se mi do „operační paměti“ vešel další rozhovor.
Samozřejmě, že si to zpětně, až bude čas, poslechnu, a budu to i z pozice šéfredaktora analyzovat.
Jako šéfredaktora se Vás tedy zeptám – bude posléze ten záznam někde k dispozici?
Určitě. My s tímto projektem nemáme potíže s autorskými právy, a já osobně budu ten, který bude doporučovat kolegům z Nových médií projekt uveřejnit volně ke stažení.
Kolik jste pro tento projekt dával rozhovorů?
Tak – absolvoval jsem klasické kolečko po médiích v rámci propagace. Byl jsem v televizi – ale z hlavy vám nejsem schopen říct přesný počet.
Myslel jsem spíš – zde, přímo v terénu.
Tady žádný. Tady si to nikdo nedovolil.
Probůh proč?
Tak, tady, já vysílám… Sice jsem si na vás chvíli udělal, ale za chvíli zase půjdu do studia
Tedy Vám, pane Pokorný, děkuji za rozhovor a především za Váš čas.
Pondělí 20. květen 2013, 0,43 – Václavské náměstí, Praha