Jako mimopražskému se mi při sousloví podzemní Praha, paradoxně ještě dřív než mnohým metro, vybaví obraz městské kanalizace. Podle této knihy nejsem zas až tak daleko od pravdy – naštěstí. Protože právě staré pražské kanalizaci je věnována celá jedna kapitola. Navíc s podtitulem: „opomíjený Pražský fenomén“.
Tou druhou knihou, které bych se rád věnoval, je následující „díl“ Podzemní Čechy. No, nejdřív jsem uvažoval, sepsat obě recenze do jedné, ale s ohledem na jejich výjimečnost i obsáhlost, nakonec jsem zvolil variantu, že každé z nich dám vlastní prostor. Zasloužený.
Ano, na počátku byla Praha
Kniha má dvě hlavní roviny. Dvě hlavní větve. Tou první je stránka odborná. Kdy se autor-geolog věnuje vyjadřuje vlastními zkušenostmi k bádání v podzemí. Tedy více než popisu podloží „po čem že to Pražané chodí“, se věnuje spíš podzemí ze stránky speleologické.
To je celkem zásadní. Protože, k tomu, abych psal o podzemí, chcete-li speleologii, nepotřebuji být vyloženě geolog. Stačí zasvěcenost a nadšení. Geologický pohled je už opravdu nadhodnota.
A pak je tu fotografický fenomén knihy. Tady se běžné přehledové snímky toho, co vidíme na povrchu, střídají s mnohdy bizarními výjevy z podzemí. Z míst, kde dobře fotit, chce mít víc než jen dobré oko! I když ono označení běžných berte s rezervou. I u nadzemních fotografií je v knížce rozhodně na co se koukat! O reprodukcích map a plánů nemluvě.
Už při zběžném pohledu do knihy zjistíte že podzemní Praha je svět mnohem pestřejší a rozsáhlejší, než by se na první pohled mohlo nezasvěcenému zdát. Přitom nejde o městské labyrinty propojených chodeb. Jako je známe třeba z Jihlavy, Znojma či Kutné Hory. Tedy systémy, které vznikaly především dobýváním drahých kovů. Ale i tak je v Praze rozhodně na co se kouknout.
Jak píše sám autor v doslovu, Podzemní Praha se sestává z přibližně dvou set převážně malých objektů. Když si k tomu připočtete, že drtivá většina podzemí je nejspíš neznámá i samotným Pražanům, otevře se vám, jako čtenářům, širokému publiku, rozsáhlý podzemní svět pod Hlavním městem.
Například takové vodojemy pod Pražským hradem, nebo pod Břevnovským klášterem. Nejen, že jsou běžnému návštěvníkovi nepřístupné, ale jsou i v místech, kde byste je možná ani nečekali. Navíc, se o nich dozvíte i v historických a technických souvislostech. Třeba jak naši předkové souzněli s přírodou.
Asi neuvedu žádnou novinku když napíšu, že si s rostoucím technickým pokrokem lidstvo celkem mylně myslí, že můžeme všechno. Když jsme u Prahy, tak například monumentální stavba Stalinova pomníku je realizována na místě, pro stavbu spíš nevhodném. Naopak, takové stavitele z dob dávno minulých můžeme jen obdivovat. Jak využívali přírodní podmínky. Jakým způsobem přistupovali k vlastnostem okolního terénu. Tak dokonale, že jejich práci můžeme obdivovat ještě dnes, aniž bychom mnohdy byli nuceni ji nějak zvlášť udržovat.
U Prahy…
Možná je to ke škodě čtenářů, ale pan Cílek se v Podzemní Praze nesoustředí výhradně na pražské lokality. Mnohdy mu stačí i ono přízvisko u Prahy. Takže v knize naleznete například i lomy Malé a Velké Ameriky ležící „až“ u Karlštejna. I když ve skutečnosti jen asi 16km od hranice Hlavního města. Čistě kriticky bychom mohli namítnout, že právě tohle je kontraproduktivní. Jasně, kdyby se autor nerozptyloval a svůj záběr, upnul jen do Prahy, dočkali bychom se jako čtenáři širších souvislostí u ryze pražských lokalit. Například ne jen sporadických toliko „povinných“ informaci o centru Prahy. O podzemí pod Staroměstskou Radnicí, které podle mého soudu nepatří jen na dvoustranu.
Čteme dále. Jak už bylo napsáno výše, dík panu Cílkovi a především fotografům, kteří dodali do publikace své fotografie, se naopak „podíváte“ do míst, kam běžně lidská noha nevkročí. Ať už z důvodu, že jde o soukromý majetek, nebo prostě proto, že jsou životu nebezpečná. No a to co vidíte, potom pan Cílek zběžně komentuje odborným výkladem.
I když – výkladem. Václav Cílek má zvláštní styl. Sloh, skladbu věty. Jestli jej znáte, víte, že jde spíš o niterně založeného člověka. Při čtení jsem se zkrátka musel zvlášť soustředit. Jak na výklad, tak na odbornost. Jak bych shrnul, hodnota informace vyváží podání.
Pro ty, kdo do podzemí vstupují aktivně, připravil autor zvláštní pasáž. A, i když jde spíš o slova uznání, nevyhýbá se kritice k jejich nevyzpytatelnosti. Sám vím, že i ochránci se ke vstupu musí domlouvat se správci jednotlivých lokalit (například jeskyní), aby nedošlo k újmě na majetku, na přírodě nebo dokonce na zdraví. Podzemní světy jsou zkrátka výrazně nebezpečné i pro odborníky. Především proto je střeží ostraha, nebo jsou jinak zabezpečeny před vstupem.
Co mě v souvislosti s fotografiemi nejvíc zaujalo, bylo slovo Montasnisté. Název pro klub nadšenců, dík kterým je publikace tak fotograficky výpravná. Pokud i vás tohle slovo zaujalo, pak vězte, že ono „sektářské“ Montanista, neznamená nic jiného, než prosté pojmenování – nauky o hornictví.
Když bychom knihu Podzemní Praha měli hodnotit celkově, nejde jí dát jinou známku než jedničku. I když má drobné prasklinky. Ať už v drobné povrchnosti, nebo menši míře serióznosti, kterou nabourává krajně typický humor lidí z podzemí.
Podzemní Praha
Václav Cílek, Milan Korba, Martin Majer
Eminent, 2015 (dotisk)