„Husákovo 3+1“ v Domě umění před deseti lety jsem viděl. Výstava „Paneland“ v Moravské galerii mě tím pádem zlákala taky. Jednak jsem chtěl ty výstavy srovnat a jednak zavzpomínat na své dětství. Ano, je to tak. Dnešní děti už neví: „když vytáčím číslo, má ten telefon zůstat ve vidlici nebo ho mám nejdřív zvednout?“! I takového dotazu jsem byl svědkem.
Byl jsem jako u vytržení. Vždyť většinu věcí zde vystavených jsem důvěrně znal z dětství. Takže téměř celá expozice 3+1 pro mě byla cesta proti proudu času. Když jsem se ale vždy vrátil zpět do reality blesklo mi hlavou – v tom jsme opravdu žili?! Jinak řečeno – vzpomínat je hezká věc, na dobu dávno, či nedávno minulou. Ale – realita současnosti je přece jen realita a současnost. O to víc pak člověk přemýšlí, jak budoucnost uchopit. Aby stála za to.
Znáte to, člověk – sám, některé věci odkládá… a možná bych za běžných okolností tuhle výstavu ani nešel. Takže, když jsem tam měl cestu s časopisy na distribuci navíc… zkrátka využil jsem toho zastavení. Byla neděle odpoledne, měl jsem dost času. Jenže byla neděle odpoledne a tím pádem i lidí až dost. Chvíle zaváhání…
Na druhou stranu, právě lidé dávají takovýmto výstavám ten správný rozměr. Prostě, nač chodit na výstavu, kde budu nejspíš skoro sám, když můžu jít na výstavu, kde budou lidé. Návštěvníci, pro které ta výstava je určena. Mlčel jsem. Mlčel jsem a téměř po celou dobu skoro dvou hodin strávených na výstavě jsem jen fotil a poslouchal.
V případě Panelandu nešlo jen o retrospektivní výstavní expozici. Jako již zmiňované Husákovo 3+1. Tehdy jsem většinou opravdu jen seděl v křesle v „obýváku“ a vzpomínal. Ale v galerii měla výstava o socialistickém panelákovém bydlení ještě jeden – výtvarný rozměr. Jak jsem zjistil při podrobnější prohlídce.
No, přestože působila na dnešní čtyřicátníky či padesátníky jako odraz jejich dětství nebo dospívání, tak na jejich děti, na současné děti působila spíš archaicky. Stejně jako na nás, hračky našich rodičů. Vila Tugendthat je vnímána spíš už „jen“ jako architektonický skvost, na který se chodí dívat zástupy lidí. A přesto, že je dnes v podstatě stroze zařízená, jen aby lidé „věděli“, ve své době byla velmi živá a zabydlená. Stejně jako onen panelákový byt 3+1 byl jen výstavním prostorem, kde si návštěvníci mohli třeba i sáhnout na minulost, aniž by v ní měli opět žít.
A pak se zase vrátili domů ke svým počítačům, plazmovým televizím, tabletům do sociálních sítí, podělit se o nové zážitky z Panelandu s virtuálními přáteli. K satelitům či kabelovým televizím. Mobilní telefony měli u sebe a zuřivě jimi fotili.
Na ono Husákovo 3+1 si už nevzpomenu úplně dopodrobna, ale jisté je, že jsem v tom bytě opravdu strávil většinu času. Jak jsem psal už dřív. Hodně dlouho jsem jen tak seděl v křesle a rozmýšlel. V Panelandu tohle jaksi příliš nehrozilo.
Nejen, že křesla byla téměř stále obsazená, ale byla by to možná i chyba – sedět v nich. Možná pro tu atmosféru. Ale Moravská galerie vtiskla tomuto projektu vlastní rámec. Vyjma oné hlavní atrakce, v níž mnohý návštěvník našel odraz svého někdejšího domova. Tvůrci připravili veřejnosti ještě další lahůdky, v podobě… vlastně uměleckých děl! Různé skulptury, jež měly jednoho společného jmenovatele. Panelové bydlení.
K vidění byly například „sochy“ složené z unifikovaného nábytku zvaného univerzál nebo z věcí, které do panelové zástavby prostě jen dobově zapadají. Jako například informační piktogramy odkazující na obchody a služby. Zkrátka, pokud by návštěvník čekal jen připomenutí, jak se běžně bydlelo ve městech před padesáti lety, bylo by to stejně smutné, jako kdyby galerie skutečně nabízela jen tento pohled.
Ona tvůrčí složka totiž přidávala jakousi nadhodnotu. Jakýsi živoucí prvek, který avizuje onu přechodovou fázi od univerzálních trendů plánované výroby, k osobitému vyjádření člověka. K individuální potřebě realizace vlastního bydlení. Tak, jak ji i tehdy praktikovali podnikaví lidé. V podstatě bez ohledu na uniformitu sídlišť.
Do jisté míry šlo o tak zajímavé exponáty, že jsem se jako návštěvník mnohdy podivoval nad tím, jak bohatý potenciál má tvůrčí fantazie! I jak velký prostor mám jako návštěvník pro sebe, když přemýšlím, co tím chtěl výtvarník říci.
Součástí výstavy byla i „výtvarná“ dílna, jakási herna pro děti. A nebylo vůbec žádnou výjimkou, že ji využívali i „hodně“ dospělí. Do jisté míry to logicky korespondovalo s významem Panelandu. Když odkazoval na dobu ne/dávno minulou. Čemu se pak divíme, že se na ní dnešní čtyři/padesátníci znovu cítí jako malé děti.
A! Neměli bychom zapomenout ani na reprezentaci. Tedy, připomínku toho, jak byla naše zem prezentována československému pavilonu na mezinárodní výstavě EXPO 67 v Montrealu. Jen namátkou mě pak napadá, proč zrovna tenhle rok, pokud je Paneland zacílen na období výstavby sídlišť v 70 a 80 letech, kdy se konaly výstavy v Ósace, Vancouveru a Seville.
Záhada tří telefonů…
Tyhle tři telefony zde byly instalovány, snad aby budili zájem. Přece jen, jde o zástupce telekomunikací. Návštěvníka pak lákalo; budou fungovat, nebudou fungovat? A kam až se dovolám? Jestli se dovolám…? Z dětské dílny jsem se nedovolal. Telefon byl hluchý. Ale na výstavu, do 3+1 jsem se, světe div se… dovolal! A z domova!
No, nemohl jsem na derniéru, tak jsem se na výstavu vrátil alespoň ve fotkách a všiml si čísla. Reakce byly různé. Od naprostého blba, který na mé dotazy neustále opakoval: „haló“, přičemž v pozadí bylo slyšet hihňání holek, až po zaměstnankyni galerie, která na můj dotaz, co ji zaujalo, odpověděla, že pro ni 3+1 nebylo zdaleka největším lákadlem. I když, bylo asi nejvíce v centru pozornosti.
Paneland byl jednou z dalších výstav, která pomyslně rozhýbala Brno. Stačí si vzpomenout na „atrakci“ Kmeny 90 s růžovým tankem na Komenského náměstí, nebo odpudivě vzdychající zvukovou „sochou“ v krytu pod Petrovem na Nových sadech z cyklu Domu umění „Sochy v ulicích“.
Potenciál Panelandu, je podle ohlasu na výstavu opravdu velký. Autorům se zadařilo upozornit nejen na „problematiku“ panelákových sídlišť, jako dominantní složku (odtud také podtitul výstavy) bytové kultury druhé poloviny dvacátého století, ale i na směry, kterými se soudobá česká výtvarná scéna nechala panelovými skelety inspirovat.
Paneland – Největší československý experiment
24/11/2017 – 25/3/2018
Moravská galerie, Uměleckoprůmyslový palác.