– Miro, a co se přesně dělá na brigádě v podzemí?!
– Čistíme chodby, kde boli navezené odpadky a sute, vynášame to von.
Dnes už ani nevím kdy přesně jsem začal uvažovat o své účasti na brigádě v Čachtickém podzemí. Možná k tomu přispěly i skupinové fotky Mirka Bitarovského, z víkendových brigád, vyvěšené jednoduše na FB. Možná jsem se chtěl jednoduše zapojit – a tak trošku i zjistil, o co ve skutečnosti jde. Nebo jsem měl prostě jen čas?
Ať tak, či onak, v pátek jsem začal hledat vlakové spojení do Čachtic. Sice jsem si cestu pořád tak nějak rozvažoval a hledal důvody proč nakonec přece jen nejet, ale to jsem byl vlastně už rozhodnutý jet. Proč nejet? Přece jen, absolvovat tři hodiny tam a pak tři hodiny zpět není jen tak – navíc mělo být deset stupňů. Do batohu jsem si vzal jen svačinu, na nádraží k tomu v obchodě přidal ještě pití a s vědomím, že večer budu zpět – vyrazil.
Oproti tomu, jaké bývaly mé dřívější cesty do těchto míst, jsem si připadal spíš k smíchu. A přitom jsem byl prakticky normální. Vždycky jsem sem totiž jezdíval bivakovat. Strávit zde noc. Jen jednu. Přesto s těžkým batohem, v němž jsem vláčel i hromadu věcí, které ani nebyly potřeba. Teď jsem byl jako normální turista. Vlastně nenormální, když tam jedu pracovat :).
Ale nebyl bych to já, kdyby pro mě cesta neměla ještě jeden rozměr. „Klímovský přesah“ – někdejší rubirka v magazínu Koktejl. Na cestu jsem si na poslední chvíli z knihovny vzal „spisek“ J. J. Duffacka, o Čachtické paní, který mi tam celá léta ležel jen tak. Koupil jsem si ji kdysi ze sběratelských důvodů za 29,- Kč v Levných knihách. Dnes jsem si ji vzal pro navození atmosféry i pro ukrácení dlouhé chvíle. Přestože užívat si cestu vlakem má také cosi do sebe… Ale, v šesti hodinách? :O
No, a jak tak čtu; ač to normálně nedělám, začal jsem si tužkou podtrhávat rovnou pasáže, které mě nejen, že zaujaly, ale dokonce mi přišly až absurdní. Takový blábol! A v mé hlavě se začal rodit, text o Čachtické paní. Dlouho odkládaný příspěvek tedy začal v tu chvíli a na této cestě dostávat jasnější kontury. Pojednání o legendě, o příběhu nejmasovější vražedkyně všech dob?
Na místě!
V přístřešku před vchodem do podzemí seděli tři chlapi na rauchpauze. Sdělili mi, že Mirek Bitarovský je v podzemí a tak jsem se šel rovnou přivítat. Hlasitým: „Tak jsem tu!“ jsem Mirka nejen přikoval překvapením do země, ale především (dík rozlehlosti celého labyrintu) ohlásil, že jsem dorazil, i samotným Čachtičanům. Měl jsem na sobě pracovně cestovní kabát a tak jsem se hned zapojil.
Nakládat kolečka, po slovensky táčky šlo cekem snadno. V chodbě hlubiny podzemního labyrintu vysoké asi tři metry byla čelba. Tedy stěna hliněné spraše, rozdělena přibližně na dva – tři schody o výšce asi jednoho metru. Spraš končila někde u stropu jakýmsi malým průlezem „do nikam“. Takových děr je zde povícero. Vzdor mé vrozené inteligenci mi trvalo celkem dlouho, než jsem pochopil, že nyní je právě onu chodbu zapotřebí vyčistit. Či spíš odkopat od navezené spraše, sutě a odpadků. Ptáte se jak?
Jdeme na to!
No, to do táček naložíte lopatou hlínu-spraš tak, aby byly vrchovaté. Pak je vyvezete pod schody a nakonec tuhle vzniknuvší hromadu o-d-n-o-s-i-t-e po těch schodech nahoru, na zemský povrch. Ale, protože by to bylo moc jednoduché, vynosit spraš jen ven, čeká vás bonus. Vynést ten kýbl do svahu, za kopec s „cintorínem“ a až tam vysypat. Ano, takhle jednoduše v kýblech. Přitom kbelíky nemůžou být plné. Spíš poloplné. Aby se lidský řetěz neztrhal. No, jeden může vážit tak šest kilo…
Ne, na brigádách nebyla…
Kolik bylo zapotřebí odnosit kýblů z jedné hromady? Na jedny táčky, jich připadne tak šest, či osm. Jedna hromada je asi z patnácti táček. Takže asi 110 kýblů spraše s všemožným, nerozložitelným odpadem. Kolik nás na tuhle práci bylo? Asi deset. Stáli jsme sice ve štafetě, ale i tak byla to r-a-s-o-v-i-n-a!
Z jeskyní jsem zvyklý se v podzemí se nejen pohybovat, ale i pracovat. Takže přestože je tam na první pocit celkem chladno, vím, že se tam člověk při práci jednoduše a velmi rychle zahřeje. Bunda, svetr a nakonec i vrchní triko šly rychle dolů a já brzy kopal málem nahoře bez. Ne, vasila jsem si nechal.
Vlastně to byla smyčka. Jako, naložit táčky bylo sice dílem okamžiku. Vyložit je, ještě menším. Ovšem daleko těžší, namáhavější a zdlouhavější bylo, tuto vzniknuvší haldu dostat ven. Z prostoru pod vstupními schody, abychom se vůbec hnuli. Přestože se tam ta hromada velmi rychle zabydlela, jako přirozená součást podzemí. Ale hlavně proto, abychom tam mohli navozit další haldu. Taková trošku „Sisyfovská práce“. Ale „co bychom neudělali pro turisti!?“
Ti, když se do Čachtického podzemí přišli podívat, nejspíš vůbec netušili, že za jeden den se dobrovolníci „pohnou“ možná jen o půl metru. O půl metru chodby, která čítá metrů klidně patnáct. Patnáct metrů, které člověk při své návštěvě, při obhlídce podzemí přejde za pár vteřin. Úplně dole dva lidé nakládali kbelíky. U nich řetěz začínal. Byl jsem někde uprostřed, nad schody do podzemí, i když jsem občas měnil své umístění podle potřeb kolektivu. Abych byl součástí toho nikdy nekončícího koloběhu vynést plný kbelík poslat prázdný kbelík. Ale, jistou výhodu to má. Člověk se třeba seznámí se zajímavými lidmi. Popovídá si…
Vždy, po každé haldě, následovala krátká pauza. Pro většinu kolektivu. Tzv. tvrdé jádro pracovalo průběžně dál na dodělávkách. Sám Mirek Bitarovský mi řekl, že si chvílemi připadá, jako když pracuje na svém vlastním domě.
Nakonec se ale přece jen nachýlil čas, abychom se všichni vydali na cestu domů. Někdo blíž, někdo dál. Tedy i já se vydal na dalekou cestu za domovem.
Smutnou tečkou za tímto příběhem bylo, když si místní zajistili uzavření tohoto labyrintu. Všechna práce tedy vyšla vniveč a zbyly jen vzpomínky na úžasnou atmosféru. Co se tehdy stalo? Prý nějaké neoprávněné užívání pozemku.
Brigáda v Čachtickém podzemí
Na Doline, Čachtice
Duben, 2017