Vedle literatury pro mládež na mě v dětství zapůsobily především dvě knihy. Ta první je od Josefa Velka a jmenuje se Příběhy pro dvě nohy.
Autor zde vypráví o reportážích, kterým se věnoval coby redaktor Mladého světa. Nesoustředí se přitom výhradně na ochranu přírody, jak je kniha uváděna, ale často se věnuje i mezilidským vztahům, ve spojitosti s prostředním kde dotyční žili. To se přitom o dnes již doslova všudypřítomné klimatické hysterii ještě ani nevědělo. Snad o ozonové díře. Také Mladý svět byl časopis, který stálo za to si koupit. Dnes se sice opět koupit dá, ale…
Druhou knihou, nebo spíš knížkou (podobně drobnou, jako ta první), která mě výrazně oslovila, byla Brutalita od Josefa Klímy. V tomto případě jde o soubor poněkud syrových příběhů s jedním společným jmenovatelem – násilí páchané na dětech a dětmi. Zde prezentované příběhy jsou přitom doplněny nejen o názory odborníků, ale i taky těch, kterých se problematika bezprostředně dotýká. Tedy, samotných žáků základních škol.
O publicistiku jsem se tedy začal aktivněji zajímat poměrně brzy. Čas od času jsem také nabídl svůj příspěvek tisku. S přesvědčením, jak velký talent ve mě dřímá!
Moje chvíle přitom přišla již ve třetím ročníku odborného učiliště, když se naše třída přesunula na jinou školu. Tady vydávali časopis sami studenti. V podstatě v rámci praxe propagační grafiky. Tehdy jsem neváhal, redakci vyhledal a oslovil ji s nabídkou spolupráce. Bohužel, než jsem se stačil výrazněji zapojit, byl časopis pro neshody s vedením školy, pro jeden satirický příspěvek, zastaven.
Využil jsem proto na možnost navázat na práci končící redakce a nabídl škole vydávat nový časopis. Nakonec jsem získal od vedení školy souhlas a postavil se do čela vlastní redakce. Časopisu, který jsem neskromně nazval Jízda!. Jenže, to už se čas postupně nachýlil a naše redakce stačila bohužel vydat pouze jedno jediné číslo. Pak jsme skončili – prostým vyučením.
Naštěstí se mi o pár let později naskytla příležitost dalšího pravidelného publikování. Když jsem začal přispívat do občasníku – Zpravodaje SPJF Bobří stopou (od roku 2009 jen Bobří stopa). Časopisu, jenž byl/je zaměřený na literaturu, volný čas mládeže a pobyt v přírodě. Spolupráci s tímto médiem jsem se však po dvanácti letech rozhodl sám ukončit. Především pro neshody s ideovým směřováním celého spolku – resp. jeho vedení, jenž samotný časopis vydávalo.
V té době jsem však již spolupracoval s dalším titulem, tentokrát již měsíčníkem, magazínem KULT., se kterým spolupracuji dodnes. Zde se sluší dodat, že se magazín v nedávné době přejmenoval a z tištěného periodika se stal magazín ryze internetový.
Vedle stovek článků jsem doposud připravil i celou řadu rozhovorů, a to (na amatéra) i s poměrně významnými osobnostmi. S tím, že chápu, že připravit rozhovor je relativně snadné. Ale, zajímavý rozhovor…?
Vůbec první rozhovor jsem udělal s legendárním českým záhadologem Ivanem Mackerleem, jehož následoval neméně legendární, ovšem herec, Jan Tříska. Rozhovor s ním si nakonec našel cestu i na tematickou výstavu.
Mé pozvání přijala i Jana Nagyová, někdejší seriálová princezna Arabela. Ta dokonce hned dvakrát, v rozmezí dvanácti let. Z dalších dotazovaných bych zde rád zmínil režiséra a producenta Václava Marhoula, astrofyzika Jiřího Grygara, experta na etiketu a společenské chování Ladislava Špačka, etnografa a cestovatele Miloslava Stingla, scénáristu Zdeňka Mahlera či fotografa Jana Šibíka.
S dostupností internetu ve mě však postupně sílila snaha vytvořit si vlastní projekt. Vlastní webový magazín. To se mi podařilo až v roce 2010, kdy jsem především dík dostupnosti redakčního systému spustil tyto stránky. Přitom, právě jejich provozem jsem zjistil, že jenom MÍT vlastní web nestačí. Obzvlášť stran návštěvnosti, která jde ruku v ruce s aktuálním, potažmo atraktivním obsahem…
Proto jsem se s odstupem času uchýlil „pod křídla“ veřejné platformy médium.cz společnosti Seznam.cz, ovšem pod vlastní doménou RŽurnál.cz.
Tak, uvidíme, kam mě čas ještě zanese…