Recenze: Stanislav Motl v proudech času

Stopy_MotlKráčím lesem. Za deště. Musím dávat pozor, abych neuklouzl po rozmoklé cestě nebo po kluzkém kamení. A, přesto, že mám na uších sluchátka, snažím se vnímat krajinu. Tedy, zároveň s tím, co poslouchám, přemýšlím. O tom co slyším. Poslouchám pořad Stanislava Motla z cyklu Stopy, fakta, tajemství.
Poslouchám celkem napjatě a přemýšlím, zda by se v mém blízkém okolí nenašla také taková záhada, jakou je právě ta, kterou poslouchám, tedy podobná Čertova brázda, jak je popisovaná panem Motlem, rozkládající se mezi Nymburkem a Mělníkem. Divíte se, proč píšu, že jdu a poslouchám, když píšu o recenzi na knihu? A, přece to spolu souvisí. I pan Motl třeba i za nepříznivého počasí kráčí ve stopách těch, jejichž osudy nám pak ve své tvorbě zprostředkovává.
Ale, protože jít za deště s knihou v ruce, případně pročítat knihu za chůze by bylo pro ni a možná i pro mě CEsty_1 celkem destrukční. Tak jen poslouchám a doma pak dychtivě, beru do ruky knižní podobu těchto rozhlasových reportáží s názvem Cesty za oponu času a hledám. Jenže pak přichází zklamání. Třeba právě Čertova brázda zde chybí. Škoda.

Vraťme se však zpět do lesa. Kráčím deštěm, krajinou a poslouchám o Čertově brázdě, o Kamenech krve a víry, o justiční vraždě generála Heliodora Píky o legendami opředené tragické smrti Milana Rastislava Štefánika a nakonec mé cesty i o zmizení autora Malého prince Saint Exupéryho. Všechno je to nadmíru zajímavé vyprávění. O to zajímavější, poslouchat jej na cestě. Člověk by si jej sice asi lépe vychutnal doma, v teple – nejlépe prsty na klávesnici. Jenže, jak kráčím lesem a stoupám namáhavě do vrchu a přemýšlím, že to samé dělal i pan Motl. Na cestě za svými příběhy. Šel, viděl, mluvil s lidmi a nakonec nám to takto servíruje na zlatém podnose. Je sobota, volný den, tedy cestuji krajinou – prostorem, a dík Stanislavu Motlovi mohu jít i – časem…
Sám autor tomuto projektu zasvětil většinu svého profesního i soukromého života, ač takto cílevědomý projekt – myšleno publicistický se z jeho cest stal až v posledních několika letech. Tedy, až na pár výjimek v podobě obsáhlých monografií. Pan Motl totiž cesty_3strávil značnou část svého života zavřený v archivech a z drobné úchylky si udělal přednost. Tyto Motlovy cesty prostorem a časem jsou pro mnohé z nás jen milou kratochvíli všedních dnů. Někteří, někteří se třeba i seberou a jdou se i podívat. Pan Motl pro nás tyto své cesty dokumentuje – zpracovává, publikuje.

Po té, co opustil TV Nova, nebyl chvíli až tak úplně vidět a těžko říct, zda již připravoval tento svůj nový projekt, či zda se pouze stáhl do ústraní, aby načerpal síly k další práci. Ať tak či onak, faktem je, že svým nynějším cyklem Stopy, fakta, tajemství vtrhl na naši mediální scénu a to tak, že před ním není téměř úniku. Mimo rozhlasových reportáží pod hlavičkou projektu SFT totiž ještě připravuje reportáže televizní a souběžně s tím o svých cestách píše i knihy; počínaje monografiemi na dané téma, k dnes ryze reportážním knihám, které svou výpravností i zpracováním pojem reportáže naplňují doslovně. Maně si vybavuji reportážní knihy Josefa Velka, nebo Josefa Klímy, u nichž v přehršli textu – byť velmi kvalitního, čtenář sice hltal každé slovo, ale chyběla jim výpravnost. Stanislav Motl je jiný.

Motl strhující. Co mu nelze vytknout je vypravěčský talent a smysl pro stavbu zápletky. A téměř nezáleží na druhu příběhu. Co kapitola, to objevená zajímavost, která čtenáře osloví, i kdyby nechtěl. Prostě, stačí nalistovat stranu a vyprávění vás pohltí a nepustí, dokud nedočte kapitolu. A téma, i když možná známé – přesto pro nás nové, právě svým podáním. Úhlem pohledu.
Motl cestující. Další deviza knih pana Motla je jeho zcestovalost. Tedy, nejen ta časem – v archivech. Není žádným tajemstvím, že rád cestuje i do oblastí, ne zrovna turisticky vyhlášených. Do toho přímé rozhovory s očitými svědky, pamětníky dodávají celým příběhům na atraktivnosti.
Navíc, právě to je jedna z největších předností jeho práce a tvorby. Jako novinář se vypraví za svým příběhem do dalekých končin, ale nespokojí se jen s jednoduchým vysvětlením. Pídí se, ptá se – ověřuje si. Nečiní mu problém dostat se co nejblíž. Co nejdál. V příběhu.
Motl mírně zavádějící. I zde je – bohužel, možná nejmenší, ale přece jen slabina jeho tvorby. Jen letmo jsem zjistil, že se autor v knize dopouští drobných nepřesností. Například v příběhu Řidiče vozu smrti Leopolda Lojky, uvádí pan Motl chybně, že atentátník na následníka trůnu byl členem organizace Černá ruka, ovšem podle mých zdrojů se jednalo organizaci o Mladá Bosna. Je to v podstatě detail, ale na druhou stranu, běžný čtenář vychází z předpokladu, že co pan Motl napíše, je prostě pravda. Je těžké dohadovat se, proč se pan Motl dopouští na svém vlastním hřišti takových drobných přehmatů. Nebo spíš nezáměrná mystifikace čtenáře. No, lze to do jisté míry omluvit jeho vytížeností i šíří záběru. Snad i tím, že fakta, která jsem „ověřil“ jsou pro příběh nepodstatná.

Nepochybuji, že kniha pana Motla, či spíš rovnou edice Cesty za oponu času, je pro mnohé opravdu osvěžujícím čtením. Byť se zdá, že Motlova fascinace lidskými osudy převládá nad zájmem o výjimečná místa. Například ona Čertova brázda je sice zajímavá, ale předpokládám, že nikoli jediná. A je lepší se vypravit za touto památkou, než mlčky přemýšlet nad osudy dávno, byť tragicky, zesnulých.
Kdo se začte do jeho knih, stane se účastníkem mnohdy velmi pohnutých událostí. Společníkem lidí, jejichž osudy mu do té doby možná i unikaly. Možná o nich i věděl, ale možná, že ne v těchto souvislostech. Troufám si tvrdit, že jde o skutečně ojedinělý projekt. Tedy; oproti prázdným encyklopedickým knihám, které se vlastně omezují jen na pouhé shrnování dat, souvislostí a případně názorům odborníků. Motl je jiný a i když jeho práci lze možná i zpochybnit, rozhodně stojí za to, věnovat mu pozornost, protože i z toho zpochybňování se člověk hodně věcí dozví.

Stopy za oponu času, 1-4. díl
Stanislav Motl, Eminent
2010 – 2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *