10 let cest Prostorem a časem aneb V nedohledné dálce cíl

Psal se 10. říjen roku 2010 a Josef Váňa vyhrál ve svých 58 letech podruhé, podruhé za sebou Velkou pardubickou – jeden z nejtěžších dostihových závodů v Evropě. Já jsem v té době doma připravoval ke spuštění tento internetový projekt.

Původně jsem chtěl webové stránky spustit právě v tento den – 10.10.2010, ale tak nějak se to datum posunulo o deset dní později.

V roce 2011, se Josefu Váňovi podařilo podruhé v jeho kariéře dokonat výtězný hattrick a stal se osminásobným šampionem tohoto dostihu. O rok později, v roce 2012 se Josef Váňa „propadl“ na třetí místo, aby se v dalším ročníku se na start postavil znova.
Ročník 2013 nakonec nedokončil. Na poslední překážce upadl. Přesto prošel bez zranění pod tribunou, ze které jej potleskem vstoje zdravili všichni diváci. Vnímal jsem to tehdy jako dokonale symbolické ukončení jeho žokejské kariéry. Ostatně sám jej na konci tohoto dostihu „potvrdil“ médiím. To mu tehdy bylo bezmála 61 let.

V dalším roce však nejspíš neodolal pokušení a na start Velké pardubické se kvalifikoval znovu, aby dostih v konečném pořadí absolvoval již „jen“ na chvostu startovního pole. Přesto se nechal v roce 2019 slyšet, že doufá, že jeho žokejská kariéra ještě není u konce.

Jako podtitul svého „výročního“ příspěvku jsem si vybral název písně, kterou pro životopisný dokumentární film Váňa složili Ondřej Soukup a Michal Horáček. Pokud pozorně vnímáte její slova, je o nezměrném přesvědčení ve vítězství.

V letošním roce došlo vlivem protiepidemických opatření k mnoha omezením veřejného života. Jedním z nich je to, kdy se festival nesoucí jméno Neznámá země musel přesunout nejdřív termínově z konce dubna na konec října, aby se nakonec odehrál celý on-line.
Neznámou zemi pořádají cestovatelé ze Sdružení pro cestopisnou dokumentaci Camera Incognita Petr Horký a Miroslav Náplava. A tak se Neznámá země za těchto specifických podmínek koná právě v době „mého“ výročí.
Nebudu asi psát nic objevného, pokud uvedu že jsem přesvědčen, že pro samotné organizátory byla tato forma pořádání festivalu skutečnou „neznámou zemí“. I pro mne je dnes další směřování mého projektu neznámou zemí – neprozkoumanou půdou.

S Petrem Horkým i Miroslavem Náplavou jsem v občasném kontaktu již více než oněch oslavovaných deset let. Když jsem se zmiňoval o mém skromném výročí (projekt je přece jen inspirován jejich činností) oba mne morálně podpořili v dalším konání – díky za to.
Sám vím, že nic není ztraceno, sám vím, že mají pravdu. No, při svých obyčejných cestách narážím na příběhy, které vystupují z hlubin času – a nabízejí se ke zpracování.
Časem jsem tomuto hlavnímu webu přidal synka – jakousi reportážní odnož projektu: cestovatel.prostoremacaem.cz. Abych dal přece jen tomuto hlavnímu webu spíš konkrétní, badatelsko-dokumentaristické kontury. Snažím se.

Josefem Váňou jsem začínal – Josefem Váňou budu i končit. Můžeme se bavit o tom, zda nepropásl onen okamžik, kdy měl skončit. Můžeme se bavit, zda přece jen není dobře, že pokračuje, jako odraz nezlomné vůle – pro inspiraci dalším generacím, nebo i mě. Abych neklesal na mysli a vytrval ve svém snažení. Už jen proto, že jsem ještě nic moc nedokázal…

Píše se 20. říjen 2020, je 20:10

Váš cestovatel prostorem a časem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *