Zimovčák – No limit 2018,
Double a bonus navíc II. část

Josef Zimovčák a Žlutý

Na druhou etapu jsme vyjížděli z Brna. Případný přesun z Hustopečí si zařizoval každý sám. Pro mě bylo zásadní, že se jelo na Vysočinu. I proto jsem nechtěl vynechat. O to zajímavější bylo, když Pepa hned na začátku poněkud pozměnil trasu.

Aby to nebyla nuda! Letos jsme se jednoduše hned po startu drobně odchýlili z původně plánované trasy a na místo okolo Ústředního hřbitova, pak na Bohunice a… ven – do Rosic, jsme si udělali myšku do vrchů.

Z Moravského náměstí jsme se vydali poněkud zprudka – na Úvoz. Z Údolní, přes Pisáreckou na Kamenný vrch a odtud pěkně sjezdem dolů, abychom nakonec opět vystoupali k bývalé Velké ceně.

I. Z Jihomoravské metropole na Vysočinu a zpět.

Z Brna startovala Ivana Večeřová. Toliko bývalá reprezentantka České republiky v basketu. Toliko jako někdejší účastnice v Prologu do Znojma při mé druhé účasti v roce 2014. Tehdy jsem prvně v životě dostal hlaďák. A zase ty příběhy.

Myslím si, že jediný, kdo za jízdy opravdu nemluví, je Pepa. Ten jenom šlape, šlape a šlape….! Komunikuje vlastně jen se svým týmem stran nejnutnějších potřeb a občerstvení. O to větší výřečnost pak panuje v pelotonu mezi obyčejnými jezdci.
To se člověk, jako já dozví, že; /„se Jaroslav Ježek nechal při komponování skladby Bugatti step inspirovat vozem značky Bugatti, ve kterém vyhrál francouzský automobilový závodník Louis Chiron závod na Masarykově okruhu v Brně. Zároveň byla tato skladba poctou české automobilové závodnici Elišce Junkové, která rovněž závodila ve voze Bugatti (např. v závodu Targa Florio). Inspirace automobilovými závody je patrná i ze samotné kompozice, která je vystavěna na intervalu kvarty a celou skladbu také prostupuje rytmický puls, který nápadně připomíná čtyřtaktní motor. /
Tak tenhle text je z Wikipedie, ale nebýt onoho pána, kterýžto tento příběh odvyprávěl právě při jízdě okolo Velké ceny, nejspíš bych se do doteď nedozvěděl.

A, jak jsme tak šlapali do kopců vedoucích z Brna, skoro chvílemi přišlo, že chce Josef peloton, jak se říká v cyklistické hantýrce; očesat. Hned na začátku taková stoupání! Takového pohybu, po ránu!
Nakonec jsem musel svým spolujezdcům spíš vysvětlovat, že kopce pro mě nejsou žádným handicapem. Že jde o konverzaci, v rámci jízdy, protože běžně zvládám stoupání kolem 12%. To jsem ostatně potvrdil hned další den, kdy jsme překonávali na 3km dvě stě výškových metrů. S použitím vhodného převodu.

Jan Pirk a pán s plnovousem, který vloni chtěl Pepovi radit, jak projíždět cyklostezku.

To Pepa žádné převody, na rozdíl od nás nemá. Proto, pro zvlášť prudká a dlouhá stoupání využívá upravené kolo – jak bylo myslím řečeno a napsáno mnohokrát. Je to pro nás ostatní, vlastně taková signalizace, že přijde těžší úsek.
Jaké proto bylo mé překvapení, když se pan Zimovčák oné výměny zde za Brnem vzdal. Jak mi později v Rosicích sdělil, nechtěl „kluky“ zdržovat. Ne, ten člověk opravdu nemá limity!
Sluší se ještě podotknout, že právě výměna kola peloton nijak nezdrží. Pouze se drobně přibrzdí jeho čelo, aby Pepa v poklusu přesedl. Zatímco hlavní část pelotonu tohle pozastavení vůbec nepostřehne, protože si jede svým poklidným tempem, roztažená na stovky metrů po délce silnice.

Dnes, s odstupem tolika (pěti) let a tolika zkušeností v jízdě v pelotonu, do značné míry kroutím hlavou nad tím, jak jsem tehdy poprvé nezvládal! Přitom stračí jen efektivně využívat převody. Než šlapat zbytečně na těžko. Jako jsem to mnohdy dělával. I když, i při té zvýšené frekvenci lehčího převodu je nutné přidat nějakou tu sílu.
Podobné je to i stran ujeté vzdálenosti. S délkou etapy přes sto kilometrů, už dnes nemám problém. Sám jsem schopen dnes odjet i 130km. Pokud člověk dělá pravidelné přestávky, už příliš nevnímá onu délku vzdálenosti. Snad pozadí má lehce otlačené. Protože Josef jede na vysokém kole, které mu neumožňuje jet do kopce rychleji pružněji a na nás ztrácí rychlost.
Jiná je, když přijde krátký prudký kopeček. Jeho zrychlení je pak enormní! Aby se setrvačností dostal na vrchol, aniž by musel v průběhu kopce výrazněji zpomalit. Zato ostatní musí mnohdy hodně šlápnout do pedálů, aby grupetu „neujel“.

Do Rosic a do Náměště nad Oslavou cesta proběhla bez větších událostí. Snad jen, že jsem si nebyl jist, zda se další den, tedy v pondělí k pelotonu ještě připojím. Přece jen, jsem se cítil lehce rutině. Jinak, když jsem razil na vlak – ve 12.hod volalo na mě pár lidí, že jedu špatně. Jel jsem dobře .

V tuto chvíli jsem se zhrozil - kam, že to jedeme.
V tuto chvíli jsem se zhrozil - kam, že to jedeme.
« 1 z 10 »

II. Pardubice, Pardubice!

Až, když jsme dorazili z Jihlavy do první zastávky, postřehl jsem, že se peloton o poznání ztenčil. Pracovní povinnosti oddělili od pelotonu i hlavní celebrity. Pány profesory – Pavka i Pirka. Zkrátka, ti, které jsem si zvykl vídat na víkendových etapách zde nebyli.

Když jsem plánoval – tuhle část, tuhle etapu, napadlo mě, že mi to vyšlo téměř dokonale. Z Pardubic už se peloton zakousl do Čech a spojení mezi místem startu i místem dojezdu bylo téměř dokonalé. A pro obě dvě trasy jsem použil Žluté spoje.

Ten zvláštní, pracovní režim bych nazval již relativní rutinou, kdy se na sebe nabalují zkušenost, setrvačnost, nebo jen pouhá radost z pohybu. Jak prohodil jeden pán – „mě by zajímalo, zda to co sežeru (to je doslovná citace) taky spálím“. Prostě, každý den v pelotonu je specifický. Každý den začíná a konči setkáním. Někteří přijedou, jiní odjedou a někteří zůstávají. Podobně, jako Pepa – Slovák, co jezdívá z Vyškova do Prievidzy „cez Buchlovské kopce“, a který letos hovořil o tom, že pojede v sobotu i v neděli… nakonec jsem jej v neděli nezaznamenal. Snad měl jiný program, snad jej zastavily zdravotní problémy s plotýnkami.
Během této etapy jsem zkrátka necítil nic výjimečného. Co by stálo za zaznamenání. Snad jen to, že přestože jsem měl v nohách jeden a půl etapy a nedělní běh do vrchu, ještě jsem byl schopen se bez obtíží pohybovat pelotonem a kontrolovat rychlost, jak jedu – abych jel na špici.

Z Pardubic mi jel vlak o čtvrt na šest. V pět jsme měli do Pardubic dorazit. Ještě v Chrudimi mě napadalo, že bych mohl vyrazit dřív – s nějakou rezervou, jenže jsem si byl dobře vědom, že s pelotonem jsem rychlejší, že budu vědět, kde jsme a kam mám jet a především bude čas…
Horší bylo, když jsme do Pardubic dorazili s pětiminutovým mankem a navíc jsem si nebyl jist přesným odjezdem svého vlaku. Myslím, že to byly nejrychlejší dva kilometry v mém životě. V neznámém městě. Ještě jsem porušil dopravní předpisy (projel jsem tři zákazy vjezdu cyklistům). Do nádražní haly jsem vjel na kole téměř v plné rychlosti.
A, ani jsem se nestihl rozloučit s panem Zimovčákem. I když sám, jakoby to byl tušil, když se mě v Chrudimi ptal, zda budu pokračovat ještě dále Naštěstí jsem na nádraží zjistil, že mám asi deset minut času a tak jsem se v poklidu přesunul na peron. Kam za mnou dorazili další účastníci pelotonu. Na konci etapy…

Cestu domů jsem z poloviny strávil v chodbičce u kola, protože ve vagonu, kde jsem původně seděl bylo narváno štěbetajícími dětmi. Těžko nyní odhadovat, zda se v příštím roce opět připojím k pelotonu.
Ta černá barva letošních dresů, jakoby vystihovala moji náladu, pokračovat na této tour. Desítka je sice kulaté číslo, ale pět let účasti je také bilanční záležitost. Dnes, v polovině prázdnin ani nevím, jak na tom budu s účastí Vysočinou – Telč-Jihlava-Telč a pak…?

Epilog…

Byl to Josef Zimovčák, kdo mi připomněl neopomenout hlavní cíl tohoto projektu. Tedy ukázat veřejnosti, upozornit ji prostřednictvím tohoto nemalého sportovního výkonu, že jsou děti, které potřebují pomoc. Pomoc, po prodělaném těžkém onemocnění.
Prostě, Na kole dětem není „cestovní kancelář“ která zařizuje hromadné přejezdy po České republice, ale projekt na podporu zdraví dětí. Dětí, jejichž život má být veselý – a není.

Na kole dětem 2018

Drslavice – Hustopeče /102km/
Brno – Náměšť /50km/
Jihlava – Pardubice /117km/
2. – 4. června 2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *