Zimovčák – No limit 2018
Double a bonus navíc

Doposud jsem Josefu Zimovčákovi obětoval jen jednu etapu v roce. Kvůli jejich náročnosti. Letos jsem se souhrou okolností rozhodl odejet dvě po sobě. Bohužel, mi průběh druhé etapy narušila účast v jiném závodě. A tak jsem nakonec nastoupil do etap tří.

Ten závod, nebo spíš recese, který mi kolidoval s tou druhou etapou, byl tentokrát běžecký. Za 15 let jsem vynechal jen jeden jediný ročník, takže účast povinná. A pak taky; chtěl jsem si ověřit, zda jsem se za ten rok intenzivnějšího běžeckého tréninku na Třebíčský půlmaraton zase trošku zlepšil.

Poprvé jsem se projektu Na kole dětem, zúčastnil v roce 2013. Po 130km jsem myslel, že umřu. A to doslova. Prostě – zažil jsem energetický kolaps. Na konci, po 156kilometrech jsem se zařekl, že se Zimovčákem už fakt ne! I když na tu euforii, když jsem dojel do cíle hned tak nezapomenu. Snad i dík monumentálnosti Velehradu, kde se končilo.
Ale, přestože mi vyčerpáním dělalo druhý den potíž dojít si doma už jen na malou, nakonec se mi to rozleželo v hlavě a za rok jsem si dal Prolog. Dnes? Dnes, si rok bez účasti na tour nedokážu příliš představit. Nebo dokážu?

I. etapa – Drslavice – Hustopeče

Jak už to tak při tour Na kole dětem bývá, peloton je stále v pohybu. Je to podstata tour. Nezbývalo mi tedy z počátku nic jiného, než se zabývat nutnou logistikou. Tedy; jak se dopravit do Drslavic. Nejlépe vlakem, kvůli kolu, i když autobusem by to taky snad šlo. Ale jak, když spoj končil v Drslavicích 15minut po oficiálním startu…?
Nezbývalo, než se strategicky „vylodit“ dřív a těch jedenáct kilometrů prostě odjet na kole – doslova sprintem. S tím, že to za dvacet minut musím stihnout. Navíc, jak jsem víme, Zimovčák nikdy nestartuje úplně načas.

Rutinér na trati…?

Těžko říct, zda je to jistý druh opotřebení, ale už na počátku letošní jízdy, jsem se prostě spíš nudil. Ač jsem se na jízdu v pelotonu cestou na start ještě těšil. I když, ne zas až tak moc, jako v předchozích případech. Už v tom nebylo ono nadšení, že jsem účastníkem této tour.
Zkrátka, byly doby, kdy jsem z pelotonu na všechny okolo vesele mával, zdravil je, a na cyklisty v protisměru volal, že mají špatný směr. Hlasitě je vybízel, ať jedou s námi, ať se připojí. Dnes jsem sice tuhle část aktivit opustil, ale i tak bylo dost nadšenců, kteří si kontakt s místními opravdu užívali.
Já jsem jen šlapal a hledal prostor, kdy bych se mohl udržet co nejvíc vepředu, na špici pelotonu. Abych nezavazel. Asi jsem do jisté míry působil jako ten narušitel. Chlácholilo mě, že můžu na případné námitky argumentovat – že jsem tu jen na dvě etapy. Dobře, tak dvě a půl. A pak zase zmizím.

Co mě opravdu příjemně překvapilo, bylo, že jede i pan profesor Pirk. O účasti tohoto věhlasného kardiochirurga na Na kole dětem, jsem do této chvíle opravdu jen četl a slyšel, ale ještě jsem neměl tu čest, ano tu čest, jet s ním na kole – potkat se s ním zde osobně.
Jel i pan prof. Pavko, kterého jsem znal z předchozích vyjížděk. Pravda, letos jsme se myslím s panem Pavkem i trošku víc poznali. Zvlášť v situacích, kdy jsem seznal, že je to skutečně dobrá duše pelotonu a rád každému pomůže. S jeho věhlasem a v jeho věku je taková činnost opravdu obdivuhodná.

Deset let... Pojedu?
Deset let... Pojedu?
« 1 z 10 »

Taky volbu trasy musím dnes, s odstupem zkušeností velmi dobře hodnotit. Protože až tehdy, kdy jsem opravdu studoval, kde všude pojedeme, došlo mi, že je velmi dobře a chytře rozplánován itinerář zastávek. Ponejprv pár krátkých/středně dlouhých přejezdů, pak dva dlouhé a nakonec opět krátký.
No, zprvu jsem nad těmi krátkými vzdálenostmi ohrnoval nos – proč takové cucky? Ale až pak – na místě mi došlo, že se člověk po ránu rozšlape a zahřeje si svaly (pokud už to předtím neudělal cestou na start), aby se pak pořádně opřel od pedálů a na sklonku dne, jej čeká opět příjemný, krátký dojezd. Něco jako na Tour de France, kdy se závodníci na trenažerech, po každé etapě, ještě vyjíždějí „na pohodu“ a diváci si myslí – on toho ještě nemá dost? A přitom je to součástí regenerace.

A, jak je to v terénu v praxi? No, vlastně, všechny části etap probíhají stejně; Start – po každém přejezdu drobné občerstvení a chvilkový relax určený pro krátkou regeneraci a pak zase do sedel.

Cesta v mé první etapě v sobotu končila v Hustopečích, kde jsem byl v životě snad poprvé a přesto, že jsem se chystal jet domů na kole (jen asi 50km navíc), přece jen jsem nakonec dal přednost vlaku z Vranovic. To, když okolo mě prosvištěly tři silničky s dalšími účastníky pelotonu v sedlech. Mezi nimi jsem letmo identifikoval i bratra pana Zimovčáka.
Ne, to pro mne byl tento okamžik nesmírně demotivující. Zatímco já jsem jel prakticky nadoraz – foukal protivítr a jel jsem sám, oni to brali jako „dojezd“ a zdálo se, že to pro ně není přílišná námaha. To zjištění mě znechutilo a racionálně jsem vyhodnotil, že mě čekají ještě dvě etapy (i když té druhé už jen část) a zamířil jsem na nádraží. Prostě, jet v pelotonu je výhoda.

pokračování…

Na kole dětem 2018
Drslavice – Hustopeče /102km/
2. června 2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *