Recenze: Až co řekne Zeman…?

Dokážeme si vládnout sami?

Miloš Zeman v této knize nebilancuje svůj výkon v úřadu prezidenta. Spíš odpovídá na specificky volené otázky. Kniha přináší jen přehled jeho názorů a poznámek. Bez toho, aniž by byl z knihy cítit jen náznak zaváhání.

Možná to z následujících slov nebude znát, ale ještě krátce po té, co Miloš Zeman nastoupil do svého úřadu, jsem cítil neskrývanou radost. Po pár měsících jsem však vystřízlivěl a nakonec přišla celkem těžká kocovina, až jsem se od něj jednoduše lidsky odvrátil. Teď, když končí jeho prezidentské období, napadlo mě, zkusit se podívat, zda mu přece jen nekřivdím. Tedy, do toho!

O Zemana jsem se začal cíleně zajímat v podstatě až když odcházel z vrcholné politiky. To, abych se přesvědčil, zda je opravdu jen špatný. Tehdy jsem začal, jaksi konfrontačně a pro srovnání, „studovat“ i Václava Klause, který dnes historicky hodnoceno, oproti Zemanovi spíš nabíral dech do hlavního závodu.
Troufám si říct, že jsem za ta léta prodělal také určitý vývoj, takže pokud  zabrousím-li do minulosti, můžu s klidným svědomím konstatovat, že na sebe Zeman nahlížel celkem kriticky a já jsem nejspíš potřeboval, onoho vůdce.
Bohužel, se celá tato kniha opírá jen a pouze o „záři“ prezidentovy osobnosti. Jinak řečeno, aureolu neomylnosti, Miloše Zemana, kterou jsem já tehdy ještě vnímal pozitivně. Jenže, zatímco já jsem tehdy vnímal jeho přirozenou výjimečnost, dnes jsem jako „pouhý“ čtenář vyloženě přesvědčován, že jedině Zeman má pravdu, přestože objektivně vzato je ta pravda natolik diskutabilní, že hraničí až s manipulací. Pak už zbývají jen ona „zhovadilá“ média (se kterými Zeman podle knihy vyhrává bitvu celých 25 roků) nebo například ti, kteří si s ním třeba dovolí nesouhlasit.  A ti všichni o něm šíří lži a pomluvy. Kam se hrabou na jeho paměť, inteligenci a zkušenosti! Vždyť je to první přímo volený prezident!
Co na tom, že jeho kampaň byla tak agresivní a útočná, že s odstupem vzato se nemůžeme divit její úspěšnosti. Ostatně, sám hlavní protikandidát Karel Schwarzenberg uznal, že Miloše Zemana hodně, hodně podcenil.

Ano, když jsem si vzal do rukou knihu Zpověď informovaného optimisty (knihu rozhovorů s Petrem Žantovským, kterou vydal Zeman ještě před tím, než vůbec zahájil ostrou volební kampaň před první volbou), tak nelze nevidět, ten rozdíl.
Ať už v kladených otázkách, nebo i v rétorice budoucího nejvyššího ústavního činitele. Zatímco, tehdy rozvážně a chladně argumentoval a odpovídal opravdu diplomaticky, dnes používá obraty, které bych mohl velmi slušně označit jako agresivní.

Každou věc, je možné obhajovat ze dvou stran. I proti má své pro. Například, kdyby Miloš Zeman nevyhrál, mohli lidé nadávat, že nedostal šanci. No a právě proto, že Zeman vyhrál, můžeme nyní prakticky vidět, koho že jsme zvolili. Prostě, něco se ukáže jen z praxe. Nikoli z rozborů a analýz. Zemanovsky řečeno modelováním.
Jeden příklad za všechny. Když dnes prezident mluví o premiérovi (Bohuslav Sobotka), který dokázal vládnout plné čtyři roky jako o neúspěšném, přijde mi to přinejmenším diskutabilní. Jistě, Miloš Zeman má obrovské zásluhy na někdejším úspěchu ČSSD. Jenže myslím že i on měl své neúspěchy. O kterých však, celkem pochopitelně a logicky, raději pomlčí. Za všechny jmenujme ze současnosti celkem nechutnou „Kauzu Peroutka“.
Během čtení této knihy jsem si často kladl otázku, proč ta kniha vlastně vyšla. Když pominu ono „sdělení voličům“, co si Zeman myslí. Co si myslí o tom, či onom. O té, či oné situaci. O té, či oné události. Chybí mi tam myšlenky. Myšlenky k zamyšlení. Jakoby autoři potřebovali, aby zaznělo sdělení národu, čím se máme řídit. A zase – proč?

S tím souvisí i další věc. Autor rozhovorů, hlavní tazatel pracuje pro Parlamentní listy. Ruku na srdce, tohle médium nemá zrovna valnou pověst. Na druhou stranu, čtenáře zjevně mají. Otázkou pak zůstává, jaké čtenáře, a jakým obsahem si svou čtenost zasluhují. Zda seriózní publicistikou, nebo podbízivou rétorikou, která by snesla srovnání třeba, třeba s bulvárem. Pak se jako čtenář a volič ptám, zda je právě tohle vhodné médium, jež by mělo „zastupovat“ prezidenta. Prezidenta České republiky.
Další kapitolou knihy, která stojí za pozornost je role Jiřího Ovčáčka. Když ne přímo diskutabilní, tak přinejmenším hodná zamyšlení. Jestli se takto prezentovali tiskoví mluvčí předchozích prezidentů? Jiří Ovčáček má zřejmě pocit, že jeho názory, postřehy jsou srovnatelné s těmi prezidentovými? Byť o Zemanovi píše zase jen a jen v superlativech? Jako by toho kniha nebyla už tak plná.

Kniha Dokážeme si vládnout sami má nejspíš svým názvem evokovat občanům, že jsme natolik suverénní národ, který dokáže o svých věcech rozhodovat sám. Především proti Evropské unii, jak vyplývá z textu. Zůstává však otázkou, nakolik jsme skutečně suverénní národ a na kolik o tom, co si myslíme, jak volíme, rozhodují třeba volební hesla reklamních kreativců, která jsa převedena do reality vytvářejí realitu úplně novou. Jinou.

Myslím, že s touto knihu jsem získal definitivní přesvědčení, že Miloš Zeman, i lidé v jeho blízkém okolí žijí ve zvláštní bublině, kde si vytváří realitu podle toho, jak se jim hodí. Bez ohledu na okolní svět, co je za onou neviditelnou bariérou. Sebereflexe, je to, co dělá z lidí skutečné osobnosti. U Zemana se, zdá se, vytratila a zůstává jen nepříjemné mrazení pro nás voliče: „Co bude dál…?

Radim Panenka, Jiří Ovčáček
Dokážeme si vládnout sami
Olympia, 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *