Po stopách – Erzsébeth Bátory
I. část: papír snese všechno.

Erzsébeth v Čachtickém podzemí

Původně jsem plánoval psát jen o samotné hraběnce. Jenže jak?! Opakovat to, co bylo nesčetněkrát zopakováno? Totiž; všeobecná data a únavné floskule? Stejně, všechny zajímá jen jedno. Tedy spekulace o tom, zda byla nebo nebyla vinná či nevinná. Zda se koupala v krvi, zda…

Jak uchopit celou látku mě napadlo, při cestě na a z pracovní brigády do Čachtického podzemí. Když jsem strávil šest hodin ve vlaku (na cestě tam i zpět). A abych se nenudil, tak jsem si z domova na poslední chvíli vzal knihu, kterou jsem dlouho míjel bez povšimnutí.

Dnes je v kalendáři Alžběta a tak začínám prvním dílem svého pojednání. Jak to bylo s „Čachtickou paní“ doopravdy?

Pravdu, jak to tehdy bylo, tedy co se odehrálo ve skutečnosti, v dávné minulosti, se dnes přes propast čtyř staletí už prostě nedozvíme. Můžeme mluvit o větší či menší pravděpodobnosti. A to i v případě, že bychom své argumenty opřeli jen a pouze o historické prameny.

Na druhou stranu, proč se pídit po pravdě? Proč zjišťovat, ověřovat něco tak starého?! Vždyť už to nemá smysl. Zaobírat se čtyři staletí starými věcmi!? Navíc, existuje dost lidí, kteří budou všechno stále jen zpochybňovat a zpochybňovat a ještě jednou zpochybňovat. Protože jsou přesvědčeni…!
O čem?
O své pravdě? A nemusí to být notně jen tzv. samozvaní „záhadologové“. Tedy ti, co se mnohdy až paranoidně zabývají paranormálnem a třeba i zastávají názory, které nejsou až tak úplně logické. A to i v kontextu tehdejší doby. Řekněme – dnes: reálné. R e a l i s t i c k é. Myslím, že stačí jen, aby byl člověk dostatečně sebevědomý, nebo i svéhlavý no a to už mu pak jen těžko vysvětlíte, že to co si myslí, jsou třeba spíš jen bludy.
Chcete příklad? Při jedné z návštěv podzemí v Čachticích jsem se setkal se starším pánem, který se mě snažil ze všech svých sil argumentovat, že tam prostě „nějaká ta tajná chodba“ na hrad být musí. Nenechal si vysvětlit, že podloží pod hradem k tomu není uzpůsobeno. Nebo že by o takové stavbě měly být alespoň nějaké dokumenty, když ne rovnou plány. Nejméně pro panovníka.
Ten pán mi však svéhlavě odpověděl: „Ale, když byla tajná?“. „Milý pane, i tajné věci jsou zdokumentované“, chtělo se mi říct, ale… raději jsem mlčel a víc mu nic nevyvracel, neb bychom se nejspíš pohádali. A on se navíc přišel jen podívat do podzemí.

Jak ono to s tou realitou vlastně je?

Jak jsem napsal o kousek výš, tento text se v mé hlavě začal rodit v okamžiku, kdy jsem jel na brigádu právě do Čachtických katakomb. Těsně před tím, než jsem vykročil z domu, sáhl jsem do knihovny pro svazek, který zůstával hodně dlouho mimo můj zájem. Protože takových podobných knih o „Bátoryčce“ jsou opravdu mraky. Nakonec mé překvapení z reality této konkrétní knihy předčilo očekávání. Proč?
Protože jsem větší blábol opravdu nečetl! Inu, knihu může dnes vydat každý. Naproti tomu se knihy o fenoménu „Čachtické paní“ sami sobě podobají jako vejce vejci. Dokonce bych šel tak daleko, že už nikdo nemůže přijít s ničím novým. Něčím revolučním. Myslím, že to podstatné bylo napsáno a dnes už je to jen otázka výkladu.
Na Čachtický hrad, nebo spíš do jeho rozvalin, jsem jezdil s drobnými přestávkami víc jak deset dlouhých let. Byly to už téměř úplné rozvaliny, než se do jeho opravy obec Čachtice pustila. Aby se hrad definitivně nestal jen holou skálou.
Je to asi pět let nazpátek kdy začali s opravami. Přivítal jsem tuto snahu dokonce s nadšením. Aniž bych tušil…! Že od té doby už nebude hrad tak divoký, jako býval. Že i když bude hrad zachráněn, nebude možné tam už bez problémů nocovat a vůbec – že tam bude více omezení. Realita rekonstrukce!
Jak plynula léta, asi v polovině těch deseti let jsem se seznámil s panem Bitarovským, který natočil o legendě „Bátoryčky“ film. Přesněji dokumentární filmovou vizi, již dnes považuji za jeden z nejlepších snímků o celém fenoménu. Pan Bitarovský dnes spravuje Čachtické podzemí a s tím i kus historie, která v této západoslovenské vsi je.
Asi po třech více či méně náhodných návštěvách v podzemí, jsem se rozhodl jít se podívat, jak to s tím vyklízením vlastně je. Já se čtenáři velmi omlouvám, že na to jdu takhle ze široka, ale ono je to všechno velmi důležité. Jak to? Protože všechno je jinak, než jak se to říká. Než jak je to vnímáno.
Třeba hrad, už není zdaleka hrad. A, ani když hradem ještě byl, tak v jeho zdech hraběnka Bátoryová nikdy nebydlela, natož aby zde, v podzemí, mučila nevinné panny. Ano, ke konci života zde byla internovaná. Mučení se však mohlo dít především v podzemí Čachtic. Pod Nádaždyovským Kašťielem, který už dnes nestojí a ani se přesně neví, kde stál. Nezaměňovat s kostelem!
Román Joža Nižnánského je jen román a s historií má společného pouze některé postavy. A nakonec, ono vyklízení Čachtického podzemí není zas až tak úplně jednoduché, jak se to slovo vysloví. Slovo vyklízení. Když všechno děláte ručně, pak přijdete na to, jaká je to rasovina. A, když tam pak přijedete na návštěvu, a vidíte krásně upravené chodby, ani vás nenapadne, kolik moc práce se za tím vším skrývá. Takže, když si přečtete, že se hraběnka koupala v krvi…?

Není nad praktickou stránku věci

Jel jsem do Čachtic pracovat. Jak se říká – přiložit ruku k dílu. Zjistit, jak vlastně v onom podzemí probíhají pracovní brigády. Jak se čistí. Jak se zpřístupňuje veřejnosti. Protože, ruku na srdce. Leží tam peníze a je škoda nevyužít působení fenoménu „Bátoryčky“, pro záchranu těchto historických prostor. Zvlášť, pokud zde opravdu mohla, na rozdíl od hradu, nechvalně známá hraběnka skutečně pobývat a působit.
Teď jen, jak začít a neopakovat to, co všichni buď ví, nebo je skutečně všeobecně známo. Především, byli to prvně publicisté a umělci, kteří z podstaty své funkce – publicistiky, svého údělu v dějinách, stvořili obraz o této uherské šlechtičně tak, jak jej známe dnes. Vlastně spíš obrazy. Ano, je jich mnoho. Deformovaných o volnější výklady dějin, a opentlených fantazií autorů. Kteří buď zneužívají bílá místa v dějinách, nebo si prameny trošku zohýbají.
Stačí si vzpomenout na výtvor Juraje Jakubiska, který svůj film, své umělecké dílo, svou výtvarnou vizi, prezentoval jako: „rehabilitaci Erzsébeth Bátory“, pak se sami sebe musíte zeptat, zda to byla skutečně cíleně rekonstruovaná realita, nebo jen marketingový tah manželů Jakubiskových.
Juraj ji sice vykreslil jako lidovou léčitelku, osvícenou panovnici. Nic proti tomu! Ale, brát svoji vizi jako historický obraz není asi úplně vhodné. Pokud nenatočil dokument! Pokud se nechal spíš unášet svou fantazií…

Pokračování příště…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *