Na lampionové průvody si vzpomínám jen velmi mlhavě. Na poslední si vzpomenu snad z druhé třídy. Ale nevnímal jsem je, se svou dětskou naivitou nijak špatně. Bylo to pro mě dobrodružství. Jít s rozžatou svíčkou po sídlišti… V davu.
Původně jsem šel nakupovat. Při návratu domů jsem zbystřil, když jsme na semaforu stáli nějak moc dlouho. Před vozem šel lampionový průvod. Já jsem sice o něm věděl, i to, kam se jde, ale nevěděl jsem, kdy vycházejí. I vystoupil jsem.
Když slyším ona proklamační prohlášení politiků k výročí 17. listopadu, kteří si jen přihřívají špinavou polívčičku, pak se neubráním určitému zhnusení. Já sedmnáctý listopad vnímám jako den, který vešel do dějin coby počátek cesty ke svobodě.
Vzpomenu si na to vždy, když svobodně cestuji za hranice. Jaké štěstí mám, když můžu – cestovat. Když můžu svobodně projevit svůj názor. Politickou reprezentaci máme takovou, jakou si zasloužíme. Že kradou všichni?
Nestačí se jen hlásit, k odkazu T. G. Masaryka. mnohem důležitější je, pochopit a správně vykládat obsah jeho myšlenek. Karel Kryl ve své písni „Veličenstvo kat“ zpívá – „před vraty věznice vrah o morálce káže“. Jak může někdo říct, že se hlásí k odkazu T. G. M. a zároveň žít v rozporu s jeho mravními ideály?!
Fotoaparát sebou nosím stále. Mnohokrát se mi to vyplatilo. Ne, v telefonu, ale foťák. Malý, co se vejde do kapsy. I tentokrát jsem jej měl při sobě a jediné, co jsem udělal jaksi navíc bylo, že jsem občas zapnul i blesk. To, když už na těch fotkách opravdu nebylo nic vidět.
Původně jsem si myslel (i když, co já si myslím, na tom svět nestojí), že půjde o jakousi studentskou demonstraci. Řekněme politického charakteru. Že půjde o vymezování se vůči polistopadovému vývoji, jak už to je dnes populární. Jaké pak bylo mé překvapení, když řečníci začali mluvit o historických postavách, mučených, pronásledovaných především v dobách nacizmu. I když, dostali se i na listopad ´89. V této souvislosti si dovolím zmínit jen jediný incident, který vzbudil upřímné pobavení.
U jedné z budov Filozofické fakulty kdosi anonymě provolal slovensky do ulice, že: „V roce ´89 chtěli lidé demokratický socialismus, ne kapitalismus!“. Na to mu dívčí hlásek z davu odpověděl: „já jsem chtěla kapitalismus“. Načež první mluvčí odpověděl: “ano, ale byli jste v menšině“. A průvod se dal se smíchem opět do pohybu. Díky za takové projevy 🙂
Nejdřív, když jsem se přidal k průvodu, napadlo mě s obavou, aby po mě někdo nechtěl lampion. Že jej třeba musím mít. Ale nestalo se tak. Jen mě, spolu s ostatními účastníky, organizátorky občas usměrňovaly, když jsme šli po silnici a projíždělo auto.
Průvod šel z náměstí Svobody a u sochy T. G. Masaryka, kde jsem se před Lékařskou fakultou k průvodu připojil, už někteří odcházeli. Na konec průvodu nás dorazila už jen hrstka, která by se bez potíží dostala v podstatě do jedné tramvaje.
I ze samotného lampionového průvodu se postupem cesty stal už jen průvod. Sice s lampiony, ale mnohdy už zhaslými.
Ty fotky, které jsem nafotil, mají spíš atmosférickou hodnotu, než abych je kdekoli jinde veřejně prezentoval. Snažil jsem se zachytit atmosféru toho večera. Přiblížit ji svému čtenáři. Jsou foceny na nízký čas. Tak nízký, že jsou mnohdy nezřetelné. I když jsem se opravdu snažil, aby měly vypovídající hodnotu.
Jednak jsem se snažil nebýt vidět, jednak jsem se snažil nerušit atmosféru a jednak by fotky s bleskem nebyly tak – vypovídající.
Lampionový průvod
17. listopadu 2017 – Brno