Report: Brigáda v Čachtickém podzemí

Přilož ruku dílu – ta cedule už tam asi není.

– „Miro, co se přesně dělá na brigádě v podzemí?!“
– „Čistíme chodby, kde boli navezené odpadky a sute, vynášame to von.“

Dnes už přesně nevím kdy prvně nastal ten okamžik. Kdy přesně jsem začal uvažovat o své účasti na této brigádě. na brigádě v Čachtickém podzemí. Možná, k tomu přispěly i skupinové fotky Mirka Bitarovského, z víkendových brigád, vyvěšené jednoduše na FB. Možná jsem se chtěl jednoduše zapojit – a tak trošku i zjistil, o co ve skutečnosti jde.
Nebo jsem měl prostě jen čas a prostor?

Vítejte…

Ať tak, či onak, v pátek jsem začal hledat vlakové spojení do Čachtic. Sice jsem pořád cestu tak nějak rozvažoval a hledal důvody proč nakonec přece jen nejet. Ale to jsem byl už vlastně spíš rozhodnutý. Absolvovat tři hodiny tam a pak tři hodiny zpět. Mělo být deset stupňů. Do batohu jsem si vzal jen svačinu, na nádraží k tomu v obchodě přidal ještě pití a s vědomím, že večer budu zpět – vyrazil.
Oproti tomu, jaké bývaly léta mé cesty do těchto míst, jsem si připadal spíš k smíchu. A přitom jsem byl brutálně normální. Vždycky jsem sem ttiž jezdíval bivakovat. Strávit zde noc. Většinou jen jednu. Přesto, že jedinou noc, stejně s těžkým batohem, kde jsem vláčel i hromadu věcí, co ani nebyly potřeba. Teď jsem byl jako normální turista. Vlastně nenormální, když tam jedu pracovat :).

Ale nebyl bych to já, kdyby pro mě cesta neměla ještě jeden rozměr. „Klímovský přesah“. Na cestu jsem si vzal na poslední chvíli knihu J. J. Duffacka, o Čachtické paní, která mi celá léta ležela jen tak v knihovně. Kdysi jsem si ji koupil ze sběratelských důvodů. Za 29,- Kč v Levných knihách.
Dnes jsem si ji vzal taky pro navození atmosféry. Taky pro zkrácení dlouhé chvíle. Sice užívat si cestu vlakem má také cosi do sebe… Trpím obvykle pohledem z okna. pozorujíc ubíhající krajinu.
A jak tak čtu; ač to normálně nedělám, začal jsem tužkou podtrhávat pasáže, které mě nejen, že zaujaly, ale mnohdy přišly brutálně absurdní. Prostě blábol. A v mé hlavě se začal rodit, text o Čachtické paní. Dlouho odkládaný příspěvek začal v tu chvíli, na této cestě dostávat jasnější kontury. Pojednání o legendě, o příběhu nejmasovější vražedkyně všech dob.

Na místě!

V přístřešku před vchodem do podzemí seděli tři chlapi na rauchpauze. Sdělili mi, že Mirek Bitarovský je v podzemí a tak jsem se šel rovnou přivítat. Hlasitým: „Tak jsem tu!“ jsem nejen přikoval Mirka překvapením do země, ale především dík rozlehlosti celého labyrintu ohlásil i nejen samotným Čachtičanům ale i veškerému okolí této východoslovenské obce, že jsem dorazil. Měl jsem na sobě pracovně cestovní bundu a tak jsem se hned zapojil.
Nakládat kolečka, po slovensky táčky šlo cekem snadno. V chodbě hlubiny podzemního labyrintu vysoké asi tři metry byla čelba. Tedy stěna hliněné spraše, rozdělena přibližně na dva – tři schody o výšce asi jednoho metru. Spraš končila někde u stropu jakýmsi malým průlezem „do nikam“. Takových děr je zde povícero. Vzdor mé vrozené inteligenci mi trvalo celkem dlouho, než jsem pochopil, že nyní je právě onu chodbu zapotřebí vyčistit. Či spíš odkopat od navezené spraše, sutě a odpadků. Ptáte se jak?

Ne, ani Mirko Bitarovský – šéf těchto prostor se nebojí přiložit ruku k dílu!

Jdeme na to!

No, to do táček naložíte lopatou hlínu-spraš tak, aby byly vrchovaté. Pak je vyvezete pod schody a nakonec tuhle vzniknuvší hromadu o-d-n-o-s-i-t-e po těch schodech nahoru, na zemský povrch. Ale, protože by to bylo moc jednoduché, vynosit spraš jen ven čeká vás bonus. Musíte ji vynést do svahu, za kopec s „cintorínem“ a až tam vysypat. Tohle jednoduše v kýblech. Přitom kbelíky nemůžou být plné. Spíš poloplné. Aby se lidský řetěz neztrhal. No, jeden může vážit tak šest kilo…

Krvavé koupele jsou sice nesmysl, ale pro sem grófku nedat pro dokreslení atmosféry? Ne, na brigádách nebyla…

Kolik bylo zapotřebí odnosit kýblů z jedné hromady? A na jedny táčky, jich připadne tak šest, či osm. Jedna hromada je asi z patnácti táček. Takže asi 110 kýblů spraše s všemožným, nerozložitelným odpadem. Kolik nás na tuhle práci bylo? Asi deset. Stáli jsme sice ve štafetě, ale i tak byla to r-a-s-o-v-i-n-a!

Jsem zvyklý v podzemí se nejen pohybovat, ale i pracovat. Takže přesto, že je tam na první pocit celkem chladno, vím, že se tam člověk při práci jednoduše a velmi rychle zahřeje. Bunda, svetr a nakonec i vrchní triko šly rychle dolů a já brzy kopal málem nahoře bez.
Smyčka. Naložit táčky bylo sice dílem okamžiku. Daleko těžší, namáhavější a zdlouhavější bylo, onu haldu dostat ven. Z prostoru pod vstupními schody. Abychom se vůbec hnuli. I když se tam ta hromada velmi rychle zabydlela, jako přirozená součást podzemí. Ale hlavně proto, abychom tam mohli navozit další haldu. Taková trošku Sisyfovská práce, co myslíte? Ale co bychom neudělali pro turisty!
I když se sem do podzemí přijdou podívat, nejspíš vůbec netuší, že za jeden den se dobrovolníci pohnou možná o půl metru. Možná o půl metru chodby, která čítá metrů klidně patnáct. Patnáct metrů, které člověk při své návštěvě, při obhlídce podzemí přejde za pár vteřin.
Úplně dole dva lidé nakládali kbelíky. U nich řetěz začínal. Byl jsem někde uprostřed, nad schody do podzemí, i když jsem občas měnil své umístění podle potřeb kolektivu. Abych byl součástí toho nikdy nekončícího koloběhu vynést plný kbelík poslat prázdný kbelík. Ale, jistou výhodu to má. Člověk se třeba seznámí se zajímavými lidmi. Popovídá si…

Tyto dva cintoríny vás přivítají vždy, pokud do Čachtic přijedete vlakem. Že by zde skutečně odpočívala i paní hraběnka?

Vždy, po každé haldě, následovala krátká pauza. Pro většinu kolektivu. Tzv. tvrdé jádro pracovalo průběžně dál na dodělávkách. Mirek Bitarovský mi chvílemi připadal, jako pracuje na svém vlastním domě.
Nakonec se ale přece jen nachýlil čas, abychom se všichni vydali na cestu domů. Někdo blíž, někdo dál.
Tedy i já se vydal na dalekou cestu za domovem. Na výběr jsem měl ze dvou tras. Buď na vlak, dva kilometry poklidnou procházkou, nebo přes hrad s ponurou historií. Vlastně stále ještě spíš zříceninu. Zříceninu, která k sobě vábí mraky turistů a která nám tak krásně zchátrala, až vlastně nebylo skoro co zachraňovat. Ale, myslím, že dnes se mezi sezonou hrad průběžně opravuje.
Jak jsem vycházel z podzemí, napadlo mě, že jsem i já odhalil, odkryl malý kousek roušky jeho tajemství. Zjistil jsem, co se skrývá za čistotou chodeb. Objevil jsem kousek labyrintu, které celá staletí … A s pocitem dobře vykonané práce se vzdaloval z míst, kam se mi předtím ani příliš nechtělo.
Nakonec, na cestě zpět jsem se opět začetl do knihy J. J. Duffacka, abych pokračoval v rozebírání toho blábolu.

Ale, o tom příště…

Brigáda v Čachtickém podzemí
Na Doline, Čachtice
Duben, 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *