Drobečky z Orohně 2017 aneb
Malé ohlédnutí týden a něco po.

Dalešice

Výroční oheň dnes již zaniklého klubu Bobří stopy Orion z Adamova je takovou mojí tečou za sezónu. Kdy můžu spát v přírodě, abych ještě neměl obavy, že zmrznu. Navíc, v posledních letech se koná už jen výhradně na Dalešické přehradě, kde je fakt hezky.

Letos jsem chtěl jet ještě na jedno výroční setkání. 15. let trvání Halahoje. Taky klub, ale dosud funkční. Bohužel, drobný zánět horních cest dýchacích mi plány překazil. Taky jsem řešil dopravu mezi Telčí a Studencem a tím kdy z Halahoje odjet. Nakonec jsem Halahoj ve čtvrtek ráno prostě vzdal. Nebyl jsem v reprezentativním společenském stavu.

Na cestě…

Nakonec jsem zjistil, že je státní svátek a všude je zavřeno. Takže tím, že jsem si nestihl včas nakoupit věci na ten prodloužený víkend se mnohé také řešilo. No, prostě pech.
Navíc jsem chtěl původně jet vlakem, jenže 15.39 není 16.00. Tedy jsem vlak jaksi nestihl. Naštěstí jsem si všiml, že autobus jeden i okolo Studence. „Takže se zkusím domluvit s řidičem,“ napadlo mě. A vyrazil jsem…!

Řidič autobusu mi nejdřív nerozuměl a pak jsem mu nerozuměl já. Nakonec mi sdělil, abych mu řekl, kde chci zastavit se slovy, že je mi nevolno. Fajn! Jenže, ikdyž tu cestu celkem dobře znám, ale věřte mi, trnul jsem, abych si nechal zastavit včas a ve správném místě. Naštěstí se zadařilo a já jsem osiřel.

Tuhle cestu jsem míval jako sakra dlouhou. Dnes – jsem si ji opravdu užíval. Byly doby, kdy jsem se pokoušel i stopovat. Na těch 5kilometrech. Dnes jsem jen pomalu šel a šel a šel. Tak jako na pohodu.  Kam spěchat? Zima nebyla…!
Myslím, že jsem si cestu užíva i proto, že jsem si třeba pro tento úsek ušetřil cestu z Náměště. Jinak bych to měl asi o sedm kiláků delší.

K přehradě jsem došel ještě za světla. Jen mi chvíli trvalo, než jsem našel vstup na šíji ale nakonec se i tohle zadařilo. Jaká pak byla moje radost, že byla voda tak nízko, že – že jsem nemusel řešit plavbu.
Večer jsem pak nefotil. Neměl jsem náladu. Neměl jsem chuť. Navíc, nebylo světlo a co trapnit s bleskem.

Zato ráno!

I když ráno – spíš dopoledne. Tohle je nástěnka z „tábořiště“. Naštěstí nepršelo, ani nefoukal moc vítr. A když foukal, pak v lese ne tolik. Sám jsem zvyklý vstávat tak kolem sedmé. I ve dnech volna. Uznávám, teď jsem mohl využít času a fotit jako drak. Ale, vykašlal jsem se na to… a čekal, až se vzbudí ostatní.
Je to sice tradice, ale hlavni organizátor Orohně už na to příliš nedbá. Tak jsme se tu na skále nasnídali na skále jen dva. O to víc jsme si to užili. Měli jsme si o čem povídat. Rok jsme se neviděli.

 

Zatímco, ostatní u ohně připravovali další jídlo. No, pár vteřin po tomhle snímku… byl jeden ešus z ohniště odstraněn a druhý se převrhnul. Naštěstí jen s vodou. Oheň to přežil a vodu si doplnili.
Pak jsme začali připravovat hranici na oheň. Někdo řezal (ten strom už byl padlý), někdo sbíral klestí na podpal, někdo fotil…
Nakonec jsme se přece jen všichni (dobře, tak téměř všichni) sešli na skále nad hradem. Poklábosit, porozhlédnout se po kraji.. fotit.
Já jsem se pak odebral na šíji. S kladívkem, abych odebral pár kamenů pro určení, co to je vlastně za balvany (rula). No a pak jsem tu potkal další účastníky. Kteří se jeli jen projet po hladině přehrady. Ještě o tom bude řeč.
Na řeku padla tma… Vlastně na přehradu. I když vypadá jako široká řeka.
Camrátka. Podle místních trampů, se tomu říká cancátka. My jsme si každý udělali své a pak losovali.  Dobrý nápad.
Ještě posledních pár úprav ohniště a, a…. a oheň může zaplát! Nebo vzplát? Měl jsem tu čest oheň zapálit. No a u ohně jsem nefotil. Nebyla nálada.
Ráno, to bylo opravdu ráno – tak sedm hodin, jsme společnými silami uklidili tábořiště a pomalu, ale jistě vyrazili na cestu… Po té, co se osazenstvo postupně vytratilo svou cestou. My – čtyři jsme se rozhodli Dalešice splout.
Tady už to vypadalo, jako že vyplujeme, ale předcházelo tomu dvacet minut pumpování lodí, které nešly napumpovat. Až hlavní organizátor (ten člověk u břehu v tmavém) zjistil, že má povolený píst v pumpě. Pak už to šlo ráz na ráz 😀
To jsme ještě pluli zvlášť. Sice jsem si myslel, že se o dámu popereme, ale nakonec si ji uzurpoval její partner.
Jenže, pak se nám podařilo ho ukecat a tak jsme lodě spojili do takového úzkého katamaranu (čímž se výrazně stabilizovaly) a pluli jsme ve čtyřech. O poznání rychleji a ve větší zábavě.
Tros machos: dvě tupá hovada – jak pronesl chlapík na snímku, hlavní organizátor a pak dáma, které začalo být zle. Buď ze sluníčka, nebo z houpání.
Ty vlny byly fakt hnusný. A byť jsme pádlovali po proudu, makali jsme jak barevní. A vyhlíželi cíl. To občas na pevnině. Abychom si odpočinuli. I tak jsme měli otlačené zadky. Bylo to přece jen deset kilometrů a tři hodiny veslování.
A, jak vypadá ta legendární Wilsonka? No – to je jednoduchý.

 

Chvílemi se zdálo, že to zapíchneme…
Protože tady už to bylo nechutný. Na otevřeném jezeře, vlny jako na moři a my deset kiláků v rukách 🙁
Ale, nakonec – cíle bylo dosaženo!

Tak – možná zase za rok!

Oroheň, Výroční oheň klubu Orion z Adamova
29. 9. – 1. 10. 2017
Dalešice

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *