Pěší pouť s utajeným cílem…
– II. část: Cesta lesem

Prší…

Venku prší a za pár dní to bude měsíc, co jsem se vrátil ze své pouti a tak jsem se rozhodl vrátit se k psaní – pokračovat dalším dílem. Ve vzpomínkách na svou cestu. Cestu lesem, když pršelo. Když jsem doufal, že bude slunečno a já se ukryju před palčivými paprsky do náruče chladivého stínu lesa.

Je to tak. Pokud jsem první den strávil cestou v polích, na slunci, v asi třicetistupňové výhni pak jsem na sklonku dne zamířil do lesa, abych tu druhý den začal. Sice na neděli hlásili přeháňky, ale čekal jsem spíš slunečno a pak mi stín lesa poskytne útočiště.

Když se předpověď netrefí, můžeme na to s klidem nadávat, když se trefí, můžeme prostě konstatovat; vždyť to přece říkali. Mě počasí vyšlo dokonale! A, i když na první den hlásili výheň, začátek jsem už nechtěl posunovat. Tak jsem si užil sluníčka do sytosti. Pak měly přijít přeháňky. Ale, že bude pršet téměř celý den? No, ale přece nebudeme troškařit!
Že si ve vyšlapaných botách udělám puchýř jsem jednoduše nepředpokládal. A to jsem si chtěl na tuhle cestou koupit boty úplně nové. Ale zase tolik zkušeností s pěší turistikou mám, abych věděl, že by to byla hloupost. Na noc jsem se proto ošetřil, abych ráno zjistil, že jsem druhý puchýř přehlédl… 🙁
Ještě brzy z rána bylo celkem sucho. Jen pod mrakem, a sem tam na mě spadlo i pár kapek. Postupně ale začaly kapky houstnout až se rozpršelo do té míry, že mi nezbylo než rezignovat a vytáhnout pláštěnku. Proč moknout. Ze začátku mě taky napadlo, zda si nemám schovat i svůj drahý klobouk. Ale – vždyť jsem si ho pro nepřízně (horko i déšť) kupoval a tak zůstalo na hlavě. Bushman 🙂
Co mě překvapilo, že jsem zde nepotkal téměř žádného pěšího. Na to, že byla neděle. I když, ano, máte pravdu – pršelo. A tak jsem měl alespoň chvíli pro sebe a svá rozjímání na pěší pouti. Rozjímání, za kterého jsem došel i k památníku partyzánské skupiny, která zde za druhé světové války působila.

Když jsem kdysi připravoval článek k výročí osvobození Československa od nacistů, touto problematikou jsem se trošku zabýval. Myslíte si, že jsou naše lesy hluboké? A, co kdyby vás v nich kdokoli hledal. S cílem vás třeba i zabít? To by byly už sakra menší. No a v lese, přímo na místě se člověk lépe vcítí do situace těch, kteří bojovali proti nacistickým okupantům. No, nebyla to lehká doba!
Mám za to, že bychom si ji měli stále připomínat. Abychom nezapomněli nejen, čím si naše zem prošla v minulosti, ale především, že se i tehdy našlo hodně těch, kterým nebyl oficiální stav po chuti, a rozhodli se pro vlastní protiakci za svobodou. A třeba se při této činnosti i milovali.

Naštěstí, déšť pomalu ustával, ale

Rád bych to někdy uměl. Vyfotit fotku, aby byla taková, jak ji vidím v reálu.

jak se říká, v lese prší dvakrát. Jednou skrz stromy a pak ze stromů. Takže jsem si vlhkosti ještě užil. I když to zní jakkoli podivně, potřeboval jsem si chvíli nadejít. Abych do další zastávky nepřišel úplně tak brzy, jako bych přišel, šel-li bych přímou cestou. Jít cestou 4,5km, nebo raději 7km? Zvolil jsem delší obchůdnou trasu. Přiznám se, že taky proto, abych poněkud poznal okolí a taky proto, že šla po asfaltce. Lesem se mě ještě jít nechtělo.
Městys, či větší vesnice mě přivítala ze severu naučnou stezkou. Podle informaci, které jsem posléze našel na webu, jde o místo, kde se vyskytuje nejvíc motýlů u nás. No, mě přišlo, že tu je spíš nejvíc hovad. Možná, možná to bylo stále jen a jen to samé jedno, které si mě pouze vyhlédlo za cíl. Abych se ho zbavil, raději jsem opláchl obličej u nejbližší pumpy. Sice lehce „zaváněla“, ale hovada, nebo hovado zmizelo. Možná taky proto, že jsem byl v civilizaci.

Když jsem si plánoval, co vzít na cestu, uvažoval jsem, že přece jen nepůjdu úplnou divočinou, kde nepotkám žádný obchod a že nejspíš bude kde doplnit zásoby. Jenže, chybka lávky městskej hochu! Pokud už jsou ve vesnicích třeba koloniály – Jednoty, rozhodně nejsou otevřeny o víkendech. Možná o sobotách a ještě dopoledne.
Teď, tady, v civilizaci jsem se chtěl proto poněkud opulentně najíst, jenže – když jsem našel restauraci, přišlo mi nejen, že se to trošku tluče s oním výrazem pouť, která má být přece jen spíš postní, ale navíc v restauraci, kterou mi doporučila slečna v infocentru, bylo nehorázně plno.
Ano, čtete dobře. V infocentru. Bylo otevřeno. Byla neděle, dvě hodiny odpoledne a bylo otevřeno infocentrum, spojené s knihovnou. Když jsem vstoupil, musel jsem vypadat hodně překvapeně, protože i slečna za stolem nevěděla, co ode mne čekat. Zda pár ran holí, nebo … Že bych po ní chtěl nocleh? Nakonec jsem dostal mapku místa a vyšel do ulic. Než v restauraci, nakonec jsem navštívil jen komorní cukrárnu, kde jsem si dal dvě špičky a

Hvězdárna, kde byste ji nejspíš vůbec nečekali.

vyrazil na nocleh. A aby toho nebylo málo, nakonec jsem potkal i obchod. Ale to už jsem neměl příliš chuť tam chodit. Spíš jsem byl otrávený, že jsem jej nenašel hned.

Divoká noc s „divočákem v hlavě“

Nocleh… I když, nocleh! Bylo přece jen dost brzy na spaní. Ale neviděl jsem vhodnější zastávku před městem, kam jsem chtěl dojít druhý den z rána. Nebo řekněme dopoledne. Nedělal jsem si iluze, že by v této Slovácké metropoli bylo něco otevřeno v neděli večer. Natož, abych měl pak prostor, někde se utábořit. Tedy, alespoň v klidu.
Nakonec jsem se zastavil na místě, které mělo přívlastek Vlčí. Cedulka sice hlásala, že vlci zde již nejsou a jediné, co po nich zbylo, jsou právě tyhle místní názvy, ale začínalo ve mně hlodat cosi jiného. Nikde nikdo. Takže lidí, kteří by mě měli okřikovat, že tam stanuju jsem se nebál, horší to bylo se zvěří.
Byl jsem sám. A občas z dálky „zaštěkal“ srnec. Sám v lese, kde bylo po dešti, občas někde v dáli zapraskala větévka… Onen falešný pocit bezpečí ve stanu jsem střídal s falešným pocitem bezpečí, že mám celkem bytelnou hůl a nakonec že jsem přece blízko civilizace a nejsem zrovna drobeček. Lehl jsem si a chvíli se snažil nevnímat zvuky lesa. Pročítal jsem knihu Hoši od Bobří řeky, již jsem měl ssebou, ale nakonec jsem se rozhodl, zapnout si mp3 s rádiem.
Josef Formánek ve své poslední knize psal o tom, kterak se autorovo alter ego snažilo vcítit se do umírajícího člověka. Z počátku mu to nešlo, ale pak si dal práska a najednou úplně lehce cítil, jak se jeho duše vznáší nad vlastním tělem. Věřte mi, to nebo ne – já jsem v jednu chvíli naprosto jasně zaslechl, jak v blízkosti mého stanu duplo a chrochtlo divoké prase. Ano, lidské smysly jsou opravdu magické. Je to na palici.
Horší bylo, že jsem se utábořil ve čtyři odpoledne, a ještě v devět hodin večer, za tmy ne a ne usnout. Nakonec se to přece jen podařilo. A tak jsem druhý den, s lehkým bolehlavem od neklidné noci rychle sklidil stan a ještě rychleji se z místa, za denního jasu vydal na poslední celodenní trasu ke svému cíli. Abych na cestě potkal pár srnek.

Čekal mě pochod 25km…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *