Pěší pouť s utajeným cílem…
– Část I. byl jsem na začátku

Byl jsem na začátku

Miluju cyklistiku. V podstatě bezplatný způsob dopravy, kdy můžete překonat poměrně velké vzdálenosti prakticky s minimem námahy. Ale, pěší pouť, po vzoru Miroslava Náplavy? To byla výzva!

Zatímco profesionálové Miroslav Náplava s Petrem Horkým mají své cestovatelské idoly v Zikmundovi s Hanzelkou, já se na ten vrchol dívám odspodu. Takže tam celkem přirozeně vidím právě Miroslava s Petrem. I když, právě u Miroslava vidím větši tvůrčí potenciál. Je to takové „zlobivé dítě…“ Které je vždy o krok vepředu a ostatní ho ochotně následují.

1.  část – Den první, noc první

Uznávám, a cestou mě to napadalo hodně často, že v době uklikaného virtuálního Facebooku je to poněkud bizardní nápad, vyrazit někam pěšky. Ještě možná autem, autobusem… ne kole. Ale jenom pěšky?! Na mé cestě se pak nabízely možnosti využít jak osobní, tak i veřejnou dopravu, ale pouť je pouť!
Důvody pouti? Miroslav odcházel symbolicky 21. června, v den výročí popravy svého cestovatelského předchůdce a renesančního šlechtice, Kryštofa Haranta s jeho dřevěnou bustou . Šel ze Staromáku na Pecku. Přes 130km. Můj cíl? Ten nechám skrytý. Délka trasy? Původně kolem devadesáti nakonec sto kilometrů. A to jsem zkracoval! Doba? Rozvrženo na čtyři dny a nakonec jsem rád, že jsem to ušel. Bylo to na hraně.

První problém, když jsem plánoval svou pouť bylo – kam vyrazit? Aby to bylo dostatečně symbolické a taky přiměřeně daleko. Jestli věříte na náhodu, tak já jsem zdrženlivější. Ale před spaním poslouchám rádio kde se jednou mluvilo o poutních místech. Pár souvislostí a cíl už nebylo třeba řešit.
Teď jen kdy? Pracuji a tak nějak mi do toho pořád něco lezlo. Pracovní povinnosti, kultura, nebo zdravotní komplikace a rodinné závazky. Nakonec to opět tak nějak samo vykristalizovalo a po tropickém červenci jsem si dal pouť k narozeninám. Když už tak už! Vyrazil jsem.

Pokáždé, když mě míjel jakýkoli cyklista, záviděl jsem mu, že – že se může projet.

Pěší pouť má z mého dnešního pohledu několik paralelních rovin. Jednak si člověk něco dokáže (že to fakt ujde), jednak je sám a může nerušeně rozmýšlet o svých nesmyslech. A v neposlední řadě by měla mít jakousi symboliku. Když nemá, nevadí. Důležité jsou osobní pocity.
Vyrazil jsem v sobotu ráno a asi největší nápor na palici v tu chvíli byl – že jsem i po třech hodinách chůze byl prakticky pořád doma.
Měl jsem v nohách snad 15 kilometrů v třicetistupňové výhni mezi poli a pořád byl v místech, kam se za normálních okolností jezdívám odpoledne, po práci, na kole jen tak „provětrat“. A to jsem byl vlastně na začátku! Ještě jsem nic moc neušel! Jo, a položím vám kontrolní otázku – myslíte, že můžete doma zabloudit? Jak by ne! To jenom bláhoví žijí ve falešném pocitu bezpečí, že jsou v místech, která jsou pro ně domovem a že se tu dokonale vyznají. Ano, trošku jsem si zabloudil a mimo jiné zjistil, že dvacet let stará mapa není úplně praktická a aktuální. Naštěstí se mi to dařilo eliminovat buď drobnými zkratkami přes pole, nebo prostou improvizací.

Upřímně – nechápu, co na té kukuřici mají!? A potom, prý – chceme domů Andreji 🙁

Po polední pauze jsem nakonec vyrazil na finální část trasy toho dne – k lesu, který mi měl dalšího dne dělat stín. Podle mapy mě čekalo asi devět kilometrů. Asi. Za jak dlouho to asi překonám? Když jsem plánoval trasu, nepočítal jsem s tím, že mě těžký batoh tak zpomalí. Že půjdu v tak velkém horku. Že se mi i ve vyšlapaných botách můžou udělat puchýře. A to jsem si chtěl na cestu koupit nové! Je to tak.
Nakonec jsem v průměru po třech kilometrech musel dělat krátké přestávky. Vždycky v okamžiku, kdy jsem dosedl, napadlo mě – co bude zítra? Zvládnu to? Stejné myšlenky mě napadaly, když jsem se po pauze opět rozcházel. Než si nohy zvykly na onen pravidelný rytmus. Nebo ramena. Těžký batoh mi na ně tlačil a při utahování bederního pásu, mi vždy došlo že to už nejde. Prostě byl nadoraz.
Ale, byl jsem na cestě první den. Celkem svěží. Přesto jsem si užil své a do vsi, za kterou se rozprostíral les, kde jsem mínil nocovat, jsem dorazil v pět odpoledne. Cesta stoupala jak jinak než do kopce. V půli kopce, ještě na okraji vesnice jsem poprosil jednu paní před domem o trošku vody a než jsem stačil vytáhnout svou příruční lahev, zmizela v útrobách domu, aby mi na chvíli přinesla džbán se sklenicí, citronem a mátou. No, tu mátu bych si odpustil, ale darovanému koni. Jen to zasyčelo!
V místní hospůdce jsem nad mapami a oroseným půllitrem Zulu Koly rozplánoval další směr – výšlap a poslouchal na půl ucha hospodské tlachy místních. Naštěstí už jsem měl dost zkušeností a po zážitcích z prvního dne jsem svou trasu flexibilně zkorigoval tak, abych vše zvládl za ty zamýšlené tři dny. Počítaje s těžkým batohem i dost možná ztíženým terénem lesa. I po silnici, po které člověk normálně letí, se mi šlo o dost hůř, než jak s tříkilovým výletním batůžkem.
Poslední zastávkou před tím, než mě definitivně pohltila hlubina rozsáhlého lesa bylo hřiště. Obrovské zelené hřiště, které právě upravoval zahradník. Tak, tady zřejmě vyrůstají noví Neymarové, Barošové a Nedvědové. Tedy, žádný vesnický plácek, žádné cosi vysypané pískem s muldami. Rovná, travnatá plocha a s vlastní pokladnou!
Když jde člověk sám – jde sám se sebou. Neklade si zvláštní nároky na uložení. Prostě, je tu ísto, tak se tu složím. Ten rybník, který zmiňovala paní s vodou, jako vhodný k táboření, byl asi vyschlý. Jen žáby kuňkaly. Druhého dne ráno jsem seznal, že jsem až příliš brzy našel místo na táboření. I když bych se v tom kačáku asi úplně nekoupal, přece jen okolo něj byla hebká travička a vody na opláchnutí rukou v něm bylo dost. Takhle jsem si musel i pro ranní toaletu vystačit s drahocennou pitnou vodou, co jsem vláčel na zádech.

Nicméně ulehl jsem celkem brzy, ale celkem zmožen.

Pokračování příště…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *