Zimovčák – No limit 2017

Uznejte sami – už jenom jít na výlet, když prší, je celkem opruz. A co teprve, v dešti jet na kole! A ještě ke všemu 122km?! I když, to už asi není úplně výlet. A pojede vůbec Zimovčák za deště?
Ještě ve čtyři hodiny ráno, když jsem vstával, bylo celkem jasno. Po páté, kdy jsem se připravoval k odjezdu, začalo lehce mrholit. A když jsem vyrážel z domova, to už regulérně lilo.

Prolog – pár slov nejen o počasí.

Jestli to je k něčemu! Zprávy o počasí na českém internetu. Ano, první co jsem udělal, když jsem se probral ze spánkového deliria bylo, že jsem se vrhl na internet, abych se jak se říká „podíval, do čeho jedu“. Vzápětí jsem začal pochybovat, jestli opravdu chci, aby mi internet vyložil brutální realitu, jak bude, anebo spíš, aby mi řekl, že bude tak, jak chci já, aby bylo. A to, že bude hezky.
Při pohledu na monitor mi to pak připomnělo situaci, kdy se dívám na oblohu a vidím temně šedý mrak. A pak už jen odhaduji, zda z něj zaprší, nebo se spíš jen převalí. Pak se člověk ptá sám sebe, k čemu taková předpověď vůbec je. Když se co hodinu mění, aby spíš odpovídala tomu, co vidí venku.
Ve slepé víře, že by situace na místě mohla být přece jen trošku lepší, jsem se koukl webkamerou na mikulovské Náměstí. Abych následně zjistil, že je dláždění jednoduše vlhké od deště. Do batohu následně putovala i pláštěnka a jedny náhradní ponožky. Do vlaku na cestu zpět.
Přitom jsem zavzpomínal na „Velepád“ za Znojmem v roce 2014. Tehdy pan Zimovčák, těsně po startu první etapy (předchozí den jsme jeli Prolog) spadl z kola a utrpěl otřes mozku. Po noci strávené v nemocnici se druhý den vydal opět do čela svého Pelotonu, aby pokračoval ve své tour. Ano, Zimovčáka zastaví nejspíš jen vlak. A to jen na tu chvíli, než přejede.

Ještě na vlak jsem se dopravil v úkrytu tramvaje. Co kdyby v Mikulově přece jen už nepršelo…? Proč zbytečně moknout dopředu!

Část první – cesta na start.

Nejbližší zastávka vlaku, na nejkratší cestě do Mikulova byla Zaječí. Všechny ostatní by mi působily závlek. Odtud pak už jen 15,5 km na mikulovské Náměstí – místo startu Pelotonu. Už mám něco za sebou. Proto jsem si na mapě našel nejen samotnou trasu (samozřejmě jsem si vzal i podrobné mapy – tak blbej už nejsem, abych vyjížděl bez nich) ale především jsem si prostudoval výškový profil trati. Tedy, převýšení jsem postřehl. Jenom jsem si ho na plochém monitoru počítače nedokázal převést do reálu. Takže jsem sice věděl, že budu muset zdolat 145m, ale nedokázal jsem si představit jeho náročnost. Zevrubným odhadem a porovnáním s podobným kopcem, který už znám jsem seznal, že by se to za hodinu stihnout dalo. I když, budu muset máknout.

Ve vlaku mi při pohledu do dálky na otevřenou krajinu, dělala vrásky na dosud suchém čele šedivá deka mraků, která se táhla prakticky od obzoru k obzoru. Počasí se prostě nevyvíjelo tak, jak bych chtěl. I tak jsem na cestě potkal pár dalších odhodlaných lidí, taky na kolech a oproti mně navíc ještě s bagáží. Alespoň jsem si nepřipadal jako úplný magor. Na kole dětem, na kole v dešti. Jeden chlapík, co ždímal dres, mi řekl, že má sto chutí se prvním vlakem vrátit zpět. „Nevzdávejte to,“ hlesl jsem v pláštěnce při vystupování z vlaku na rozloučenou a šlápl do pedálů.
Ano, i zde stále ještě hustě pršelo. A vypadalo to, že jen tak nepřestane. A pláštěnka byla za chvíli v podstatě k ničemu. Vlastně, ne tak úplně k ničemu. Neprofoukla. Takže mi nezbylo než konstatovat, že je celkem teplo. Ani kapky nebyly nijak studené. Nakonec se mi v tom teplém dešti jelo celkem na pohodu. Aspoň jsem nejel nadoraz, jako bych nejspíš jel za sucha, a s falešným pocitem klidu, že to stihnu si třeba dělal zajížďky.
Takhle jsem si cestou přímo na start příjemně zahřál svaly. I když na start… Stále jsem si jaksi nedokázal představit realitu, že se za nějakých třicet minut připojím k ostatnímu Pelotonu. Že i v téhle slotě (a to doslova) pojedeme hromadně na kole. A ještě 122km.
Cestou okolo Novomlýnských nádrží upoutalo mou pozornost drobné jasno na horizontu. Že by se mraky trošku protrhávaly? Možná. Ale, raději jsem se soustředil na cestu. Hlavně, abych nebloudil. A taky, aby mě nic nesrazilo. Kvůli pláštěnce jsem měl totiž o dost horší přehled, co se za mnou děje. To, že za mnou něco jede, jsem registroval spíš z hluku motorů a zvuku rozrážené vody na silnici.
A pak, kousek za Milovicemi přišlo to zásadní – stoupání. Víte, že pláštěnka funguje jako plachta? Normálně když fouká protivítr, šlape se vám podstatně hůř. Ale s pláštěnkou, pokud zavane i jen mírný vítr, začíná to být už peklo. A když se k tomu přidají kamiony, které vás čas od času ohodí, nebo jako bonus ofouknou tlakovou vlnou. Pak je idylka jízdy v dešti dokonalá. Jediné, co mě udržovalo v optimistickém rozpoložení, že opravdu za chvíli nebudu sám. Že nás v téhle slotě pojede víc… Tedy, snad!

Část druhá – na startu. Už bez deště.

Mikulov Náměstí

U Mikulova mi hodiny na tachometru ukazovaly osm hodin. To už v podstatě nepršelo. Ano, dostal jsem se trošku do skluzu, ale ze zkušeností vím, že Peloton Josefa Zimovčáka nikdy nevyjíždí úplně na čas. Na první pohled mě napadlo, že jindy tohle místo – město – Náměstí musí působit opravdu neuvěřitelně malebně. Ale teď, v podstatě ještě za rozbřesku a po dešti působilo spíš nevlídně. Bylo nás tu dost, co jsme se chystali doprovodit Josefa Zimovčáka na poslední, v pořadí již 10. etapu letošní tour. Asi padesát. Možná víc. Přiznám se, nepočítal jsem to. Byl jsem rád, že jsem to stihl a hlavně že už neprší. Josef Zimovčák navíc prohodil, že už pršet nebude, ale…
Mohlo být krátce po čtvrt, na devět když věhlasný chirurg, profesor Pavel Pavko vlajkou odstartoval etapu a my jsme vyrazili na Pohořelice, Brno, do Rosic a na Oslavany přes Jadernou elektrárnu v Dukovanech, abychom skončili nakonec, na sklonku červnového odpoledne skončili v Rouchovanech.

Mikulov – Pohořelice, 28 km

V Pohořelicích na dvoře

Bylo pár desítek minut po dešti. Silnice byla proto stále dost mokrá. Byl jsem ještě promočený, ale jak jsme jeli s větrem o závod, cítil jsem, že velmi rychle osychám. Většina účastníků sice měla větrovky, možná i nepromokavé, ale já jel z přemíry opatrnosti ještě v pláštěnce. Přece jen, jsem z toho směru přijel. No, a když jsem se teď vracel zpět…? Nač riskovat!
První kilometry se nesly ve znamení dobré nálady a všeobecného pozorování mraků. Bude pršet? Nebude? Navíc, okolní zvlněná krajina nám dávala možnost vidět opravdu bizardní obrázek. Totiž; polštáře mraků doslova napíchnuté na vrcholcích Pálavských kopců.
Ještě v Pohořelicích bylo pod mrakem, ale silnice už naštěstí vyschly do té míry, že se staly i pro kolo bezpečné. Pauzu na náměstí Svobody, jsme využili k drobnému posilnění a v intimním soukromí dvorku jednoho domu jsme měli klid na rychlou regeneraci a přípravu na další cestu. Tu jsem risknul absolvovat už jen v lehké větrovce, protože na vytrvalejší déšť už to zkrátka nevypadalo. Možná přeháňku. Všichni byli plni elánu a energie!

Pohořelice – Brno, 32 km

Z Pohořelic jsme vyrazili s policejním doprovodem. Ten jsem zapomněl zmínit. Ano, zvlášť ty průjezdy městy si člověk prostě musí užívat. Třeba křižovatkou na červenou, když všichni ostatní stojí. Na silnici je to už horší. Policie byla před námi přece jen v dost velkém odstupu a pro komfort jízdy je zásadní, že ne každý řidič v protisměru slušně zastaví, ale spíš třeba jen trošku zpomalí. Přitom proč?
Když jsme pak jeli po cyklostezce, všichni v protisměru stáli a uvolnili nám cestu stoje mimo zpevněnou část. A to nejen cyklisté. I lidé s kočárky. Když můžou oni, proč ne auta?
V okamžiku, kdy jsme projížděli jednu ostrou zatáčku, napadlo mě otočit se, abych spatřil to, co člověk na špici normálně nevnímá. Ten hrozen Pelotonu a za ním kolonu aut jedoucích krokem. Napadlo mě, zda jsou organizátoři ve spojení třeba s Radiožurnálem, aby řidiči měli potuchu, kudy tahle „brzda“ pojede. Aby na ni byli třeba připraveni. Budu se muset zeptat.

I v Pelotonu to začínalo být zajímavé. Dík tomu, že jsem se držel na špici a tentokrát bez obtíží stačil tempu, měl jsem možnost být svědkem zajímavých situací. Jak se třeba někteří snaží být ku prospěchu, až příliš. Za všechny bych zmínil chlapíka na favoritu s mohutným šedivým knírem.
On tedy, neměl helmu, a mám pocit, že by jej za to mohli z Pelotonu i vyloučit, ale to je teď vedlejší. V jednu chvíli na okraji centra Brna se před problematickým místem snažil dostat k panu Zimovčákovi, aby mu řekl, že má před sebou těžký podjezd, a bylo by lepší, kdyby raději slezl z kola. No ale, co s takovým pánem? Co na tom, že tu pan Zimovčák nejede poprvé? Nakonec se chlapík nahlas divil, že to lze bez potíží projet i na vysokém kole. Ale, takových kecálistů tu bylo víc. Co občas přišli s radou. I zbytečnou. No, na druhou stranu, mě nepřísluší soudit druhé. Samotný jsem se snažil držet celou dobu na špici Pelotonu, i když jsem neměl ani dres, ani ty správné ponožky, jak mi bylo některými vytýkáno.
Jen Zimovčák mlčel a šlapal. Bez limitu. Někdy i bez držení řídítek až jsme jej, my na čele Pelotonu podezírali, že na tom kole snad i spí. No, zkuste to sami, svlékat si bundu na vysokém kole, bez držení? To už je skoro artistický výkon.

Jakpak se jmenuje město na obrázku?

Když jsme dojeli do Brna, bylo hotové azuro. I větrovku jsem si sundal. Také jsem se už víc rozkoukal, a začal poznávat známé tváře. Třeba chlapíka, se kterým jsem se seznámil při své první cestě se Zimovčákem před čtyřmi lety. Je z Prievidzy, a domů jezdívá z Vyškova na kole „cez Buchlovské kopce“. Nějaký Pepa. Slovák, který se ke mně už normálně hlásí. O tykání nemluvě. Oni vůbec, se lidé v Pelotonu znají. Nejméně od vidění. Případně na cestě zavedou i řeč a tak se jednoduše seznámí.
Půlhodinka odpočinku uplynula jako nic, a my jsme se museli vydat na další cestu. I když, odpočinku… Nebylo kam se schovat před sluníčkem. Bylo sice pěkně, ale když člověk stojí na místě, taky mu to nepřidá.
Dokonce jsem uvažoval, že se na chvíli odpojím od Pelotonu, ale nakonec jsem zůstal. Jednak jsem chtěl šetřit síly a jednak – člověk si ty průjezdy městy maximálně užívá. V negativním i pozitivním smyslu. Třeba kvůli neukázněným lidem na přechodech. Mám za to, že to je specialitka Brna. Tady nám myslím pokaždé, když jsme Brnem projížděli, přeběhla žena přes přechod těsně před Pelotonem.

Brno – Rosice 23 km

Pozitivní pro mě bylo, že i když jsem měl v nohách už skoro sto kilometrů (s těmi svými z vlaku), cítil jsem se v pohodě a celkem svěží. Snad jen záda mě do Brna trošku pobolívala. Na cestě do Rosic se nebe opět krátce zatáhlo, takže se cesta stala příjemnější. Ale, zase začal pofukovat větřík. Sice slabší, ale přece jen větřík. A, tady se opět musím obdivovat panu Zimovčákovi. Nejen, že šlape na zatraceně těžkém kole (asi 35kg). Nejen, že na rozdíl od nás nemá převody a musí cestu do kopců vzpírat o řídítka, ale taky se nemá kam schovat. Když jedete v Pelotonu a začne foukat, prostě se schováte do skrumáže, ale on? Na tomhle úseku navíc několikrát měnil kolo, protože jsme se pohybovali právě v kopcích. A, tak zatímco my jsme jen měnili převody na lehčí a jen rychleji šlapali, Josef Zimovčák – ale to už bych se opakoval.

Zastavení v Rosicích…

Zastavení v Rosicích bylo poněkud zvláštní a při psaní těchto řádků jsem se musel podívat na web, kde jsme to vlastně byli. Nestavěli jsme totiž ve městě, ale u Kaple nejsvětější trojice. V lukách u zahrádek, a s vrtulníkem za zády.

Rosice – Oslavany – 15 km

Oslavanské slavnosti

Tak tahle část byla opravdu spíš odpočinková. Krátkých patnáct kilometrů. V Oslavanech nás pak čekala pouť, točená malinovka, mažoretky a oddych před další částí etapy. Ta byla zase o trošku delší.
Naproti tomu, se únava začínala hlásit o slovo a já pozoroval, že nemám tak rychlé reakce. I proto mě trasér (člověk který věděl, kudy vede trasa) musel usměrnit, abych se trošku stáhnul ze špice a nechal panu Zimovčákovi víc prostoru. Ostatně, i v Pelotonu už byla nálada klidnější. Zatímco v dopoledne jsme se na špici celkem přetahovali, teď byl klid a každý spíš šlapal to své tempo. Šetřil energií.

Oslavany – Jaderná elektrárna Dukovany – 21 km

I když kratší trasa, přece jen na závěr dne a navíc v kopcích. Při pohledu na vzdálené komíny – chladící věže během cesty mi to nepřišlo až tak blízko, ale další zastávkou byly Dukovany. Jak se chladící věže vynořovaly a zase mizely za kopci zvlněné krajiny, připadalo mi to, že by ještě nějaká přestávka, mezi-přestávka mohla být.
Dnes, s odstupem času uvažuji, čím to, že jsem se tentokrát bez obtíží udržel na špici. Pokud si vzpomenu na situaci před čtyřmi lety, kdy jsem vyčerpáním skoro nedojel? Kdy se mi Peloton utrhl a prakticky jednu celou etapu jsem jel úplně sám. Pravda, tehdy bylo větší horko, měl jsem navíc horské pláště a taky menší povědomost o tom, jak vlastně využívat převody. Ale když už jsme u těch převodů… když většina lidí v Pelotonu vehementně přehazovala, až už jsme byli v kopci. To křupání mě pak bolelo i za ta kola.

Ano, tak tuhle fotku už jsem vyfotil na cestě – sám. V Pelotonu bych nezvládal.

Když jsem do elektrárny jel někdy na sklonku loňského roku na noční prohlídku autem, nepřipadlo mi, že je areál tak rozlehlý. Teď jsem doslova vyhlížel okamžik, kdy auto Na kole dětem zahne k infocentru. Tam nás čekal sud lahodné bezinkové sodovky a tvarohové koláče. Bylo to stejné auto, které nás celou cestu doprovázelo se žlutým majáčkem a stavělo dopravu společně s policií.

Před odjezdem – nebo spíš dojezdem do Rouchovan přišlo na řadu ještě společné foto. Bylo nás fakt hodně a paní Hromková měla co dělat, aby nás všechny dostala do hledáčku svého těžkého fotoaparátu. Opravdu. Měl jsem možnost si její aparát potěžkat a řekl bych, i jako chlap, že si s ním tahle drobná žena hodně užije.

Jadrná Elektrárna Dukovany – Rouchovany 3 km Cíl

Nebyla to taková štrapác, jako když jsem jel v Pelotonu poprvé. Ze Starého Města u Uherského Hradiště na Velehrad. Místo tehdejší obří vzdálenosti finálních osmi kilometrů, které jsem zvládl jen s vypětím všech svých zbylých sil, jsem teď do Rouchovan přijel celkem na pohodu a opět na špici. Na Velehrad mě definitivně utřeli a já přijel z deseti minutovým zpožděním. Sesul se na zem a málem se rozplakal. Dnes – no, dnes jsem si šel dát řízek, vypsat pohled domů, aby měli naši památku na moji další cestu s Josefem Zimovčákem a – vyrazil domů.

Epilog – opět sám…

Ráno jsem přijel na start téměř promočený. Teď jsem byl úplně suchý. I v botách. Slunce příjemně hřálo a já jsem se vydal, přes Moravský Krumlov na cestu domů. Měl jsem v nohách už přes 140km, ale před sebou dvě hodiny času, takže mě krátkých 22km už nemohlo moc rozhodit. Žádný spěch, žádné brutální stoupání. A když, tak jsem do kopců jel opravdu na pohodu. Bonusový kopec, z náměstí v Krumlově na nádraží jsem absolvoval za deset minut a až nahoře mi došlo, že nemám žádnou vodu. Naštěstí byla kousek osada a v ní jedna příjemná paní na zahrádce, která mi vodu napustila.

Moravský Krumlov

Vlak mi jel za hodinu, takže jsem měl jsem dost času rozjímat o tom, co jsem prožil. A taky, co bude dál. Vzpomněl jsem si na svou první cestu. Tenkrát jsem vysílením jen tak tak došel na vlak. Zkoušel jsem pravda ještě jet na kole, ale zase mě tak bolelo pozadí, že jsem byl rád za chůzi bez sedla.
Teď jsem si lehl na lavičce před nádražím (za nádražím), relaxoval a spřádal další plány. Sluníčko ještě krásně hřálo, i když stíny už se hooodně prodlužovali. Co v dalším roce? Mohl bych zkusit dvě etapy. Uvidíme. Rád bych se s Josefem Zimovčákem vvydal zase na cestu. Myslím, že letos na září ještě Vysočinou a pak…?
A – vlak je tu!

Na kole dětem 2017
10. etapa; Mikulov – Rouchovany 122km
(159km – i s cestou z a na vlak)
10. června, 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *