Prostorem a časem,

... stále v pohybu!

Report: Výklus před Třebíčským půlmaratonem, aneb Kdo na to má!?

Pokud se dobře vzpomínám, vždy když jsem se připravoval na tenhle závod, pokaždé jsem si udělal obhlídku trati. Poprvé, abych zjistil, že trasa na níž dosud trénuji je moc lehká. Podruhé, abych si „načetl“, která místa pro mne budou kritická. Tentokrát jsem příliš důvodů pro obhlídku neměl. A přece se ukázaly!

Když jsem v pátek kontroloval elektronickou poštu, zjistil jsem, že… že se v sobotu poběží „výklus“ s vedoucími půlmaratonu. No a mám v sobotu něco na práci? Trénovat bych stejně měl – jenže ono bylo pěkně v pátek a na sobotu dávali zhoršení počasí. Pro jistotu jsem ještě zavolal Onderovi, řediteli závodu. „Jedině, že by Český hydrometeorologický ústav vydal prohlášení…, jinak se běží za každého počasí,“ odpověděl na můj zbytečný dotaz. Ještě jsem v pátek, v parném šestnáctistupňovém odpoledni uvažoval, že bych šel klusat, ale nakonec jsem si podvečer vyplnil jinou činností. A raději relaxoval.
V sobotu v pět ráno mě vzbudil déšť. Kolem šesté sice ustal na drobné mrholení, ale cestou do Třebíče střídavě pršelo a foukal vítr. Navíc na trati byla výluka, takže jsem dvakrát přesedal. Celkem opruz. Tak, v dešti už jsem běžel. Teď se k tomu přidal i batoh, ve kterém jsem měl suché věci na převlečení. Naštěstí se výklusu účastnil i týpek, co přijel autem. Ale to předbíhám.

Poznáte, kdo je šéf?

Poznáte, kdo je šéf?

Na sraz jsem přišel deset minut před. Byla zde už jedna paní, která dokonce navrhovala, že bychom mohli běžet i spolu, pokud nikdo nepřijde. Samozřejmě, že když už jsem byl zde, asi bych nejel s prázdnou zase zpět, ale přece jen žena v kraťasech vypadala nebezpečně. Uteče mi… a co pak?
Nakonec se za pár minut vynořili zpoza rohu dva ředitelé – Ondera a Táda a za pár chvil už se nás sešlo asi deset. Na to psí počasí luxusní počet. Krátce po desáté, abychom počkali i na případné opozdilce, jsme vyrazili na trať. Klasickou půlmaratonskou trať. Tedy, jen jednu její část.
Ještě první sedmičku jsem byl schopen bez nejmenších obtíží odklusat. Dokonce jsem měl i náladu a sílu některé věci okolo sebe komentovat. Zásadnější byla další část, jak řekl Ondera, jeden z již zmiňovaných ředitelů závodu: „ta lahůdka“. Trať vedla polem. Polní cestou, v tomto nečase kvalitně rozbahněnou. Bylo nás jen pár. Taková partička. A navíc jsme měli klidové tempo, ale – ale jak bych to řekl… „začaly mé problémy.“

Za klusu - to jsem ještě zvládl všechny předběhnout. Plný energie :)

Za klusu – to jsem ještě zvládl všechny předběhnout. Plný energie 🙂

Abyste rozumněli, já se této události účastním právě proto, že větší část trati vede právě po nezpevněné cestě a kus dokonce lesem. Jenže nezpevněná cesta je něco jiného, jak rozbahněná cesta. Sem tam kaluž. Občas nějaká ta piruetka, když člověku zrovna ujela noha. Naštěstí jsem se nemusel přímo soustředit na svůj výkon, protože tu byli ti, co tenhle výklus měli jako zpestření svého tréninkového programu. Takže zatímco my ostatní, nebo spíš já, jsme měli co dělat, abychom udrželi krok a vyšli z tohoto okruhu s čistým štítem, oni si mezi sebou povídali.

IMG_0061_

Za klusu: „Když člověk běhá každý den, tři hodiny…“ 😀 Autor výroku v zelené bundě.

Pak jsem se mimoděk od jednoho běžce dozvěděl, že pokud uběhne sto kilometrů pod osm hodin, bude mít bonus. Kde a kdy, to už bylo pro mě vedlejší – tu část jsem fakt nezachytil. Vedlejší už nebylo, jak rychle člověk musí běžet, aby tenhle výkon podal. Ale než jsem se stačil hlouběji zamyslet, jak to vypočítat, dostalo se mi odpovědi, aniž bych se ptal. Nebyl jsem totiž sám, koho to zajímalo. Jen tak mezi řečí, v poklusu: „dvanáct kilometrů za hodinu“. Ne, nedalo mi to, abych se nezeptal, zda je to normální, takto v běhu ještě kecat. „Víš, když člověk běhá denně tři hodiny…“ odpověděl mi chlápek v černých „plaveckých“ brýlích s čapkou, ne nepodobnou té koupací.
To už jsme se dostali pod Pekelný kopec a trať už nebyla tak rozblácená. Tahle část, jak jsem si pamatoval z minulých let, je písková. Nicméně, abychom se nenudili, foukal protivítr. Až jsme zaběhli nebo spíš zaklusali pod ochranná křídla křovisek, pak teprve člověk ocenil tuhle zábranu před větrem. No a dál jsme překonávali už jen zemskou přitažlivost klusem do kopce. Kde jsme nakonec se zastavili. Já to fakt nerad dělám. Jednak mě potom každý rozběh bolí a druhak, mám ze sebe lepší pocit.
Nicméně neběžel jsem sám – na závěr zaplať pánbu, a tak jsem se zastavil. Mohl jsem sice poklusávat na místě, ale proč taky? Zbytek kopce jsme vzali opět mírným poklusem a vzhledem k tomu, že mi sil ubývalo (mám do ostrého startu co dohánět) už jsem se nedržel ani na špici, ale v druhé řadě o deset metrů dál. A vzdálenost se začala zvětšovat… 🙁
Odbočku na rozhledu jsem běžel premiérově. Asi jako bonus. Bonus za to, že teď neběžíme půlmaraton, ale jen půlku a taky bonus za to, že je to jen kousek. Když jsme pak běželi zpět, nechápal jsem, jakou štreku jsme si „zaběhli“ a že jsem to vůbec dal. Ale pod rozhlednou jsme se opět všichni sešikovali a trapné mlčení, na otázku, zda chceme na rozhlednu, přinutilo Onderu k povelu: „tak, běžíme dál“. Ona byla fakt zima, a i když jsem byl rozehřátý, přece jen jsem cítil, jak mě propocené tričko čas od času studí na těle pod nápory větru.
A z rozhledny se opravdu běželo. Z kopečku a pěkně zostra. Pak se útvar opět roztrhal a každý si běžel své tempo. I když mé tempo nebylo v pravém smyslu mé. Na druhou stranu, kdybych běžel své tempo, asi bych byl nedoběhl. Hlavou mi krom jiných věcí prolétly myšlenky i na to, jak výborné je běžet třeba jen tandem… Tak dobře – klusat tandem.

IMG_0071_

Onderova skupinka se trošku vzdálila. Nebo, to spíš já jsem už tak pomalý? 🙁 Naštěstí, je to špice, takže nejsem poslední.

V závěru výklusu se počasí nelepšilo. Možná, že začalo i drobně pršet. Ale i tak se našlo pár odvážlivců, kteří si vyšli na procházku. Ale i pro ně jsme museli být my jako exóti. No, řekněte, kdo by možná v deseti stupních nad nulou, za větru (a ne malého) a deště, běžel po poli? My! A ještě jsme z toho měli radost.
No a pro mě právě tahle část trati znamenala víc, než jsem si původně myslel. Protože jsem zjistil, že právě tahle část bude asi opět krizová. Sice jemně z kopečka, ale přesto po poli. A pokud bude bláto, užijeme si! Ještě při doběhu na písek jsem slušně klusal, ale jak jsme se dostali na rovinu, na cílovou rovinku, přišla moje finální krize. Konec mých aktivních sil. A měl jsem co dělat, abych to vůbec doběhl. Ani závěrečný sprint nebyl 🙁

IMG_0073_

Ještě cílová momentka

Co bylo na závěr? Dík jednomu dobrodinci s autem jsem nakonec neběžel s batohem, jak jsem původně plánoval. To bych asi vůbec nezvládl. Někteří se ještě fotili „v cíli“. Pak jsem se ihned převlékl do suchého a šel čekat na vlak. Cestou přes obchod, kde jak jsem zjistil, nemají plněné bagety. Přitom takovou chuť jsem na ni měl! Ale, Milenu, jak ji normálně nejím, jsem si dal. Ve vlaku dva přestupy, ale na konci jsem už skorem usínal. No, uvidíme jak dopadneme. V dubnu…

Ale, abych úplně nezapomněl – oni dva hlavní organizátoři si byli před tímto výklusem trať sami proběhnout. Asi proto, aby byli přece jen o trošku pomalejší. A my jim bez potíží stačili.

Výklus před Třebíčským půlmaratonem
18. března 2017

Červenec 2017
Po Út St Čt So Ne
« Bře    
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31  
Updated: 2017-04-01 — 7:40 am

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prostorem a časem, © 2015, Logo Prostorem a časem © Morrows, 2014 Frontier Theme