OROheň 2011 aneb Pánská jízda na Dalešické přehradě.

143. KBS (klub Bobří stopy) Orion patří mezi nejstarší kluby, které organizuje Sdružení přátel Jaroslava Foglara (SPJF). Dnes již tento klub nevyvíjí žádnou činnost, ale jako připomínku jeho zašlé slávy se pořádají Orohně, které patří mezi tradiční akce SPJF. Oroheň se koná vždy o víkendu nejblíže ke svátku Václava. Jako letošní tábořiště bylo opět, již potřetí za sebou v řadě, vybráno místo Prasklý džbán na Dalešické přehradě. Jel jsem autem…

Jako největší masňák. V klubovně – sídle SPJF, kde jsem měl sraz s Čápem (spoluzakladatel Orionu), jsem ještě potkal Sharpa (člen SPJF) skorem na odchodu. S chvatným příchodem Čápa jsem byl naložen nafukovací lodí, pumpou, térovými papíry, párem pádel a jako bonusem informací, že jde na vlak a ve Studenci by měl být okolo páté hodiny odpolední. Vyrazil jsem.
Z Brna jsem se dostal v půl čtvrté odpoledne a už před čtvrt na pět jsem byl v Náměšti nad Oslavou u Rathanu. Tento kdysi vyhledávaný rybník a koupaliště místních dnes zelo prázdnotou. Můžete sice namítnout, že byl začátek října, ale když vezmeme v potaz, že bylo kolem 30 stupňů nad nulou, nepřijde vám představa odpolední koupele tak nereálná. Jenže hladina rybníku páchla na 10 metrů od břehu, takže jsem se k nádrži ani pořádně nepodíval. Krátce po půl páté jsem přijel do Studence k nádraží, kam měl před pátou dorazit avizovaný Čáp spolu s Mlíkařem (poslední odchovanec Orionu). Nedorazili. Místo nich se z vlaku vyrojilo asi padesát dětiček s optimisticky růžovými batůžky ozdobenými plyšáky. Zkoušel jsem vytočit Čápovo číslo, ale jak se ukázalo, vytočil spíš on mě, protože si oba telefony vypnul. Logicky – na cestě, na akci, kterou pořádám, si přece telefon nechám operativně zapnutý. Spojil jsem se tedy s dalším avizovaným účastníkem Orohně – Žerykem, který měl být na cestě už od třetí hodiny odpoledne a jak jsem zjistil, teď se aktuálně nalézal na silnici před Kozlany, kam jsem za ním zamířil i já. Cestou jsem se ještě dozvěděl, že Hynek, poslední člověk, o jehož účasti na akci jsem věděl, dorazí až po setmění.

Kozlov – ostrov poloostrov a noční cesta do Rakous

Naše tábořiště bylo na ostrově-neostrově. Dalešická přehrada je přehradou přečerpávací s přímou návazností na nedalekou Jadernou elektrárnu v Dukovanech. Ve zkratce řečeno, když je špička elektrické spotřeby, dodávají Dalešice prostřednictvím elektrárny Mohelno proud společně s Dukovany, a když je energie naopak přebytek, použije se elektřina na přečerpání hladiny zpět nahoru z Mohelnské nádrže do té Dalešické. Tak se stává, že během noci může hladina v přehradě kolísat až o půl metru, což se stalo i nám.
Proto jsem nejdřív ze všeho potřeboval zjistit, zda je skalnatá „Šíje“ spojující ostrov s pevninou průchozí suchou nohou. Vše zatím nasvědčovalo tomu, že to půjde, ale když jsem dorazil na místo, situace se tak růžově nerýsovala. Naštěstí jsem se na ostrov nakonec dostal bez větších obtíží první a po chvíli jsme se na tábořišti sešli i s Žertem, se kterým jsme se společně vypravili pro loď.
Byla už tma, když jsme začali gumový člun-loď Pálavu nafukovat k plavbě. Dlužno podotknout, že jsem měl z noční cesty po hladině velké obavy. Nakonec byla opravdu úchvatná – vyzkoušejte si to někdy také …
Ještě doma, když jsem předesílal, že pojedu autem, reagoval na to Čáp tím, že by mě rád využil pro Výsadek (uprostřed noci někoho odvezete z tábořiště, do pro něj neznámého prostředí a jeho úkolem je dostat se prostě zpět, pozn. aut.). Jenže když jsem si na to vzpomněl nyní, u ohně, přišlo mi, že na to asi zapomněl, nebo že si akci rozmyslel. Okolo půlnoci jsme si šli lehnout. Ani jsem pořádně neusnul – padající žaludy uprostřed jinak potemnělého a tichého lesa ve mně budily obavy, že zde nejsme sami. Byly dvě hodiny ráno, když mnou někdo ve spacáku třepe a šeptá, abych si vzal potřebné věci, že se sejdeme nedaleko v lese. Byl to Čáp.
Vyrazili jsme. Šíje byla průchozí ještě lépe než odpoledne (hladina byla snížená), jen skály jsme museli zdolávat opatrně. Problém byl v tom, že nám v půli cesty druhý z organizátorů telefonem sdělil, že ten, jehož se Výsadek původně týkal, za žádnou cenu nechce jít, takže jsme museli plány přehodnotit a změnit. A abychom nevyšli na prázdno, byl Výsadku podroben (alespoň prozatím) pátý účastník téhle víkendovky – Hyňas. Bohužel, z pohledu Výsadku jde o extrémě schopného člověka a jak jsme se později dozvěděli, zatím co já jsem se autem vrátil na místo o půl osmé ráno, on už byl v devět hodin ve 12 km vzdálené Třebíči. Ale popořádku.
Zhruba o půl třetí ráno jsme vyjeli. Z počátku jsem po silnici poněkud bloudil, ale nakonec jsem se napojil na potřebnou silnici 399, ve správném směru. Dík tomu, že byla hluboká noc a silnice byly prakticky totálně prázdné, mohl jsem si dokonale užít noční jízdu. Až na pár anomálií, jako označení „slepá“ silnice k hraničnímu přechodu, nebo totálně neznačený směr k hranici s Rakouskem ve Znojmě, jsem milého Hynka vysadil asi 8 kilometrů za městem Retz a vydal se zpět. Krom čtyř hodin za volantem jsem si užil i svítání. Zvlášť působivě vypadala Jaderná elektrárna Dukovany s dvěma kouřícími komíny a oranžovou koronou záře, která se objevila na obzoru, těsně před východem slunce.
Horší to bylo při návratu na tábořiště. Šíje byla zatopená. Sice málo, ale pro mě zcela neprůchozí. Máčet se po pás v ledové vodě za chladného rána opravdu nepatří mezi mé hobby. Pravdou je, že mě chladné ráno překvapilo – noc byla totiž přímo tropická! Na počátek října…
Musel jsem tedy zavolat přívoz – Čápa. Já jsem si zatím užíval pohledu na cáry ranní mlhy, které se válely po hladině přehrady. Po návratu do ležení a rozfoukání ohně jsem již v úplném klidu na chvíli, asi tři hodiny, usnul spánkem denním ;=>.

Stopování je hračka, když víte jak na to…

Okolo druhé hodiny odpolední se vrátil ze svého nočního dobrodružství také Hynek. Zásadní informací bylo, že měl u sebe peněženku. Budící Mlíkař ho totiž upozornil, aby si vzal tři věci, které uzná za vhodné. Oběť Výsadku se tudíž mohla přepravovat i vlakem, což se nevylučuje, ale aby byla hra dokonalá, měl by člověk být vysazen bez přípravy, jen s tím, co má právě u sebe. Jak jsme se dozvěděli, orientaci výrazně usnadnilo to, že jsme jeli přes most přehrady. Specifický zvuk, který slyšel při přejezdu, jej nasměroval, že jedeme na jih. Rychlé střídání směrů a používání směrovek jej zase utvrdilo v přesvědčení, že projíždíme městem. Zkrátka, z útržků rozhovoru jsme pochopili, že příště Hynka vysadíme někde ve Španělsku a budeme doufat, že se nevrátí dřív jak auto.
Příprava slavnostního ohně se spojila s úpravou srubu, resp. zhotovením dveří a nátěrem stavby proti červotočům. Když pak zaplál slavnostní dubový oheň, bylo nás už devět. Samí chlapi. Pravda, hranice nebyla vysoká, podle počtu let výročí  to mělo  být dvacet pater, ale i tak zaplála pěkně, a dojem z výročí nezkalil ani fakt, že se moc nezpívalo. Týž den odpoledne (šli jsme spát okolo druhé hodiny ranní) jsme ještě krátce rozmlouvali. Pak se postupně začali všichni trousit k návratu do civilizace. Byla nádherná, slunná, horká, říjnová neděle.

OROheň – výroční oheň Adamovského klubu Bobří stopy Orion
30. 9. – 2. 10. 2011
Dalešice – ostrov Kozlov

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *