Prostorem a časem,

... stále v pohybu!

Třebíčský Půlmaraton 2/3, u konce s dechem!

Třebíčský půlmaraton, foto: Třebíčský Deník, Luděk Mahel

Běh není a ani nikdy nebyl mojí silnou stránkou. Ani nejsem příliš velký sportovec. Cyklistika spíš rekreačně a na koloběžce možná do práce. Proč jsem se odhodlal k Půlmaratonu vloni, to už opravdu nevím. Jen, ten výsledek byl natolik neuspokojivý, že jsem se rozhodl to letos risknout znova, trošku líp.

Vloni jsem se o přípravách bavil s kde kým. Letos jsem raději držel jazyk za zuby a na občasné dotazy známých, kteří věděli o Třebíčském “PůlMku“, jsem odpovídal spíš vyhýbavě. A prostě trénoval… Tak, jako vloni na kopci nad městem, kde působím. Profil cesty, která vede okolo jeho vrcholu je celkem podobná trati Třebíčské, a navíc jsem zde měl dostatek klidu. Žádná cyklostezka, hezky v lese.
Trénovat jsem začal ještě v zimě, kdy do Startu byly nekonečně krátké tři měsíce. Z loňských zkušeností jsem “věděl“, a přesto nevěděl. Na úplném začátku jsem to rovnou vzdával. To když jsem neuběhl souvisle jediný kilometr a do kopce jsem m-u-s-e-l  stavět chůzí.
Naštěstí se to brzy dalo do pořádku a moje tréninky se stávaly pravidelnými, jak mi to vůle dovolovala. A v zimě téměř žádný sníh. I tak bylo o zábavu postaráno, když se člověku nechtělo do deště, ač se závod běžel za každého počasí. Taky jsem věděl, že když nepůjdu trénovat, bude to propadák. Neříkám, že nebyl. Takhle kolo kdyby bylo, napadalo mě často. Jenže, já chci závod v běhu, ne na kole. Nic nebude! Je ze mě troska.

Na trati

Na Start jsem dorazil v lehce rezignované náladě s tím, že z mé strany snad bylo učiněno vše, abych trať zvládl. A navíc – teď už nic nezmůžu. Oproti loňsku, kdy mnou projížděly návaly stresu a nervozity z nepoznaného, tentokrát už mi to bylo celkem fuk. A i když můj prvotní cíl byl stlačit čas pod dvě hodiny (dneska už se tomu směju), nakonec zůstalo u tužebného přání, abych to alespoň doběhl. Ještě krátce před startem se sám sebe ptám, co tu vlastně já, magor, dělám!? Vždyť to nezvládnu!

Start! Bylo krásně. Horko. Svítilo sluníčko a mně se běželo překvapivě pohodově. Možná až moc pohodově… Musel jsem se krotit, abych neběžel s větrem o závod. A když mě ostatní předbíhali, nechal jsem je běžet.
Původní předpoklady, že nejlepší část trasy je ta po silnici – protože je rovná a dobře se po ní běží – vzaly za své v okamžiku, kdy jsme se stočili na polňačku. To, co mi vloni tak vadilo (nerovnosti povrchu a kamení) mi dnes bylo spíš příjemné. Taky společnost 🙂 mi byla příjemná. Dvě dámy, mladé dámy, které se mnou držely tempo. Jen jsme se občas trošku střídali v pořadí. Zelená a fialová. Já červenej.
Při první cestě na Pekelný kopec mě minuli dva kamarádi. Sportsmeni. Běželi desítku. „Narovnej ty záda“, hlesl jeden. Trošku mě provokuje? Ne, radí. „Víš, o kolik míň vzduchu se ti pak vejde do plic?“, a dodává: „Do kopce bohatě stačí malinké krůčky.“ A tak to zase vím, kontruji mu v duchu a pokračuji. Z Pekelného kopce sbíhám na plný plyn. Ruce pracují a snažím se zhluboka dýchat, abych šetřil energii. Tady se drobně přetahuji s jinou krásnou holkou, která se mě očividně snaží předběhnout. Ale já na to nehledím. Nesnažím se jí utéct, prostě běžím. Ač skoro sprintuji, snažím se, aby mě to stálo co nejmíň sil a zároveň, abych trošku nahnal čas. Protože, jakmile zahnu a poběžím po rovině, neřku-li do kopce bude to zase peklo. A taky že jo.

Na druhou část trati vybíhám o poznání hůř. Tělo je tuhé a tak se snažím vymyslet, jak se povzbudit. Odpočinu si… Kde si odpočinu? Před zatáčkou u Slavic je to z kopečka, ale mně už to fakt neběží. Známá dívenka ve fialovém, běží, občas popochází, ale stále se mnou drží tempo. Jediné, co mě teď povzbuzuje je, že z Pekelného kopce už se budu definitivně vracet. Horší je, že ne že bych pociťoval nedostatek energie, i když té už asi taky, ale hlavně nohy už přestávají zvládat. Sice mě nikde nebolí (naštěstí ani šlachy), ale cítím, že je přestávám cítit. Že v nich ztrácím jistotu.
Na občerstvovačce si sice dávám tři hlty iontu, ale nakonec přichází to, čeho jsem se chtěl zkrátka vyvarovat. Z Pekelného kopce zastavuji a kousek jdu. Rozběhané tělo jakoby ´brnělo´ a za se ozývá podivná síla, která mě žene dál, běžet dál. Sice to jde lépe, ale… ale i tak cítím, že jsem opravdu téměř u konce svých sil. A hlavně, že jsem zastavil. Moje ego dostalo na frak. Chtěl jsem to dát bez zastavení. Ale na to bych asi musel mít formu trošku jinde. Když tu náhle!
Za zatáčkou před sebou najednou vidím kamaráda. Vyhlášeného běžce, sprintera, vytrvalce, jak jde! „Hej, co tu děláš?! Ty už máš být v cíli“, halekám na něj a napadá mě, že bychom mohli běžet spolu. Mumlá cosi o jídle, ale to už nějak přestávám vnímat, protože ho klusem míjím. Už chci být v cíli a taky, zdá se, kdybych na něj čekal, bude to se mnou spíš horší.
I když, horší už to je. Běžím už jen silou vůle. Ještě chvíli jdu, když mě míjí ´moje´ dívčina v zelené a hlesne: „Už je to jen kousek“. Já tedy děkuji za takovou podporu, ale cítím se být skoro zahanben. Že mě povzbuzuje, sice rychlejší ale, holka? Ó my chlapi jsme tak ješitní!!! Ještě se asi dvakrát zastavím, ale cítím, že to není ono. Musím běžet, jinak fakt končím!

Na poslední občerstvovačce si za chůze dávám kelímek s iontem a snažím se běžet. Klusat. Je to rovinka, je to na asfaltu, je horko, síly jsou pryč a já téměř hypnoticky přitahuji cíl. Ovšem mám pocit, že i kdybych byl sebelepší telekinetik, s tou školou nepohnu. Jo, už ji sice vidím, ale co naplat, musím okolo. Do poslední otočky se snažím o klus. Pár metrů a jsem v cíli! S vypětím všech svých zbylých sil se bičuji ke sprintu a ono to kupodivu ještě jde.
Ten okamžik, kdy probíhám cílem a už nemusím běžet, ani jít, protože jsem na konci je jedním slovem – euforický! Ještě se domotám do stínu a opatrně, ale rychle se skácím na obrubu chodníku. Náhle jsou tu kamarádi a potřásají mi rukou. „Pánové díky, ale já si nestoupnu,“ povídám jim s úsměvem, ale zdá se, že pro ně tahle formalita nehraje příliš roli. I když vstát musím. PÍT… PÍT!!! Kofola!
Když se překulím, abych se téměř po čtyřech doplazil do šatny, chvíli zápolím s dveřmi a paní vrátnou. Zdá se mi totiž, že mi ty dveře jaksi drží a nechce otevřít. Když je pouštím, otvírá. „Nemůžete tak tahat, já to pak nemůžu otevřít“, hlásí nazlobeně. No, nejsem jediný. Ostatně, nechápu, proč dveře nenechá v tom provozu otevřeny a jen nekontroluje tok lidí. Na vratkých nožkách se doploužím do šatny a tam do sebe skoro na ex leju litr Kofoly.

Úleva! Obrovská úleva. A co víc, při pohledu na čas jsem v šoku. Vychází mi, že mám oproti loňskému debaklu téměř o dvacet minut lepší čas. No, dá se, zdá se. I když – běžet je běžet a přerušit je přerušit… Řekněme, že jsem absolvoval.

Výsledovka?

No, tak Půlmaraton už nejspíš nikdy víc, ale – běh…? Za tu dobu jsem v něm našel i kousek zalíbení. Třeba se mi začne po tom tréninkovém klusu i stýskat. Po lesní pěšince. I když bez cíle? Anebo, co takhle zkusit se naučit sprintovat? Odměnu za výkon jsem si vybral druhý den. Nedělní vyjížďku na kole. Výsledek? Otlačené pozadí :).

Třebíčský Půlmaraton 2/3
11. dubna 2015, Třebíč

Červenec 2017
Po Út St Čt So Ne
« Bře    
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31  
Updated: 2015-04-16 — 6:00 am

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prostorem a časem, © 2015, Logo Prostorem a časem © Morrows, 2014 Frontier Theme