Reportáž: Zimovčák – No limit!

Velehrad
Velehrad

Reportáž, a reflexe z poslední – 10. etapy v pořadí již IV. Veřejné cyklotour Josefa Zimovčáka v rámci projektu „Na kole dětem.“ A proč Zimovčák – No limit? Protože, zatím co já jsem si sáhl téměř na dno svých sil, pan Zimovčák se za pár dní chystal podruhé na Tour de France

Poprvé jsem se s Josefem Zimovčákem setkal 23. prosince 2012, kdy v Brně na Nové radnici jezdil na vysokém kole. Rozumějte, v sálech. Podruhé jsem se s tímto chlapíkem potkal opět v Brně, tentokrát na půdě Českého rozhlasu 18. května 2013. Zde, jak jinak, opět jezdil na vysokém kole. Rozumějte, opět ve foyeru.
Ale co mě definitivně přesvědčilo, že jde o muže, který si nezastaví před ničím bylo, když se jedna hodně dospělá paní zde, ve vestibulu budovy Českého rozhlasu, zeptala, jak se vlastně na to kolo nastupuje. Bylo to onoho 18. května v rámci Dne otevřených dveří.
Co na tom, že šlo o paní v pozdním věku? S pomocí dvou chlapů ji na to vysoké kolo, prostě vysadil a ještě ji krátce v hale povozil. A paní měla zážitek, jak se patří! Vrchol všeho pak přišel, když přímo v rozhlasovém studiu posadil na kolo zde přítomnou slečnu a popojel s ní – dokonce do zatáčky…:)

Stát se součástí projektu „Na kole dětem“ mě přesvědčilo právě po tomto zážitku. Jednotlivé etapy, bylo jich deset, měly v průměru 145 km. No a protože na kole jezdím aktivně a poslední etapa se startovala z Brna, neměl příliš o čem dlouho přemýšlet…

Tedy 10. Etapa Veřejné cyklotour „Na kole dětem“
Sobota 15. června 2013

6.45, Brno – náměstí Svobody – zataženo
(start v 7.00 hod)
Na sraz jsem dorazil s předstihem. Velká oblačnost mi sice příliš nedodávala optimismu, ale pan Zimovčák krátce po příjezdu halasně oznámil že; „počasí objednal“. Podle serveru www.nakoledetem.cz nás vyrazilo asi sedmdesát. S policií. Před i za.

Křižovatky na Nových sadech i na Heršpícké jsme díky tomu projeli na červenou, rovnou na cyklostezku C1 do Tuřan. A mě se zmocňovala euforie! Byl jsem na čele pelotonu – všichni stojí a my jedeme – peloton Josefa Zimovčáka. Zde jsem doma, znám terén. Rovinka. Občas mírný kopeček… A slunce začalo probleskovat zpoza mraků…

Zimovčák - No limit

No Images found.

9.00, Slavkov – Palackého náměstí – slunečno

Při příjezdu na náměstí pod zámek nás vítají příznivci potleskem. Užívám si to. Pro závodníka (nebo i účastníka této tour) je to opravdu obrovské povzbuzení! Mám v nohou sice jen 30km, ale i tak… v té souvislosti pro mě –  možná poněkud nezasloužený potlesk. „Počkej na Velehradě…“ bleskne mi hlavou. Ale… dojedu tam? Nepřemýšlej, uvidíš!

Ano, už teď na začátku cesty se mi hlavou míhaly tyto pochybovačné myšlenky. Ještě když jsem se chystal na tuhle Tour, maloval jsem si to takto: V přestávkách budu běhat okolo s foťákem, dělat rozhovory…
Teď jsem rád, když využiji těch 30 minut na posilnění a krátký servis kola. Přehazovačka mě zlobí. Pak udělám jen pár přehledovek, pro dokumentaci a už se ozývá povel: „Na Velehrad!“ To se už Josef pružně vyšvihl do svého kola a – pokračujeme!

Chvíli za Slavkovem však Peloton zastavuje a Josef mění kolo za kolo s menším průměrem a delšími klikami. Přichází první převýšení – výšlap do kopce. Normálně bych přehodil na lehký převod a kochal se. Teď nemůžu. Peloton se celkem vzdaluje a já musím držet krok. Jinak odpadnu a ztrátu budu dohánět hooodně těžko. A taktika? Odrovnám se…? Zvládnu to? Nevím – jeď! Napadá mě, co pořád řeším!
Tak jedu. Teď už ani nevím, kolikátý jsem. Jen pozoruji, jak mě všichni předjíždějí a propadám se dozadu. Neohlížím se. Šlapu. Přehazovačka chrčí. Nějaký vtipálek prohodí: „S tím motorkem to jde líp, že?“ Pomyslím si něco o skotu a prostě jedu dál. Není čas na opravu-seřizování-ladění. Šlapu. Je horko. Vidím, jak mi po plexi brýlí stékají kapky potu z čela. Sakra, někde ten kopec prostě musí mít konec. Nahoře! Už jsou nahoře a Josef zase mění kolo. To snad není možné. Pak že jsem trénovaný! Máslo…

Když zdolávám kopec, opřu se do pedálů a „na stojáka“ stíhám peloton. Ve sjezdu sice už nešlapu (skupinu jsem dohnal) ale zatímco ostatní z kopce ještě šlapou, já jedu samospádem rychleji. Nešlapu. Oni na silničkách, já na horském kole. Nechápu. Asi proto, že jsem zkrátka těžší. 🙂

Peloton Josefa Zimovčáka 1. intermezzo:
V podmínkách účasti v pelotonu bylo, že nesmím mít sluchátka na uších. V Brně, než jsem se srovnal s pelotonem, jsem se málem dostal do kolize, ale i v případě pokud jsem se soustředil a jel jsem vprostřed pelotonu a že jsme měli pro sebe téměř celou silnici byla účast v etapě dost náročná-pro nezkušeného.
Stále jsem musel sledovat okolí. Kolik lidí za mnou jede, kolik mám vedle sebe, a hlavně, někteří byli fakt „dobří“ a předjížděli dost natěsno. Deset čísel, žádná míra. Když člověk jede, téměř na špici, ohlédne se a okolo prosviští kolo – kam jede, když rychlejší jak Zimovčák být prostě nemůže? No jistě! Těsně, co mě “vezme“, rapidně zpomaluje. Vlastně mě jen poněkud agresivně přitlačil za sebe, takže se propadám. Super!
Snažil jsem se jet na špici. Pokud možno ve středu silnice. Logicky mě to sice táhlo ke krajnici, ale vadilo mi, jak mě ostatní předjíždí a uzavírají. Bylo pak hodně těžké se třeba i prokličkovat na pozici vně pelotonu.

10.30, Vyškov, Masarykovo náměstí – slunečno

Stále ještě jsem „doma“, i když – ve Vyškově jsem na kole ještě nebyl. Vtipné. Zde už se snažím – nikoli pouhou potřebou, ale spíš z nutnosti jíst, jinak to nezvládnu. Tatranku, Fidorku a hlavně vodu. Pít. Počítal jsem s tím, že dva litry tekutin budou stačit. Rezervoár se ale rychle prázdní a to de-facto na cestě nepiju. Tak volně, abych mohl pít, nejedu – navíc, v pelotonu jet jen s jednou rukou je pro mě risk. Jedu silově. Fyzička se rychle vytrácí. Sto padesát? Jsem magor. To nedám. Teda, chtěl bych. Chci! Uvidíme v Kroměříži.
Jak budu vypadat a zda zvládnu Zlín? V hlavě mi jako v horečnatém stavu stále zní slova písničky Petra Hapky se slovy Michala Horáčka: „…změna neublíží, příští pátek v Kroměříži.“
Start z Vyškova už mám v mlze. Myslím, že i zde jsme překonávali nějaký kopec, no přesto, že po přestávce, stejně jsem se již necítil moc čerstvě. Ale šlo to. Měl jsem před sebou 35 km dlouhou část – vlastně ten den nejdelší!

Zimovčák - No limit, Ivo Dvořák

No Images found.

12.45, Kroměříž – Velké náměstí – slunečné poledne

Tohle je třetí zastávka. Výkon šel rapidně dolů. Zatím, paradoxně – nejlépe se zatím cítím na konci každé části etapy. Přesto ve mně budí potlesk místních smíšené pocity. Na jednu stranu mě moc těší, na druhou – jsem vyčerpaný. Ale oni to ví – z pódia zaznívá: „počkáme, až si vydechnou, mají toho za sebou celkem dost.“ V pizzerii jsem doplnil plnou-dva litry a pak šel obcházet náměstí. Teprve po 10 minutách jsem začal vnímat, že jsem zde byl se svou tehdejší přítelkyní Janičkou na Dožínkách „Četníci na cestách.“ A že se zde vlastně narodil Karel Kryl. Ale jít se podívat na jeho rodný dům, když jsem zde…? Asi ne. Mistr promine.
Povel: „Na Velehrad“ už mí nezní moc povzbudivě. No, uvidíme… Před námi je cesta do Zlína! Jedna paní z pelotonu na Josefa pronese – moc to ženeš. Josef se jen usměje a vyšvihne se na kolo.
Jak já? Zatím to jde. Sice ztuha, ale jde. A do Zlína je další táhlý kopec. Josef Zimovčák opět mění kolo a já se pro tentokrát propadám i za Tatru Karla Lopraise, který nás z Kroměříže, neuvěřitelně pomalu s tím monstrem kterému lidé obvykle říkají náklaďák, kousek po kousku pomaličku doprovází za pelotonem. Podpořit Josefa Zimovčáka a jeho nadační fond.

Peloton Josefa Zimovčáka 2. intermezzo:

Špička je špička. Když jsem se chystal na tuhle cestu, umiňoval jsem si, že budu pokud možno u pana Zimovčáka. Tedy, co nejblíž. Pak se mi to rozleželo v hlavě a s ohledem na své fyzické možnosti jsem raději volil taktiku středu.
Navíc, všiml jsem si, že okolo pana Zimovčáka je stabilně jeho nejbližší tým, se kterým komunikuje a udržuje bezpečnou zónu od ostatních jezdců. Jakési pouzdro, aby nedošlo ke kolizi.
Žel bohu, když jsem polevil a šlapal jsem jen tak na volno, začali mě ostatní předjíždět a „uzavírat.“ Člověk se pak propadá a to jej demotivuje – alespoň mě. Na chvostu se mi jet nechtělo, tak jsem přidal. I za cenu ztráty sil. Ještě do Kroměříže nás pronásledovalo auto Rádia Petrov, a jak jsem se opakovaně propadal na konec pelotonu, hřímalo mi za zadkem písničkami. Písničky teď vystřídal těžký motor Tatry Karla Lopraise. Monsieur Dakar.
Když jedu doma volně – bez skupinky, a někdo mě předjede, protože tomu jedu na pohodu, prostě do toho šlápnu a předjedu ho.  Tady jsem musel vypadat asi opravdu strhaně. Protože se ke mě obrátil jeden ze spolujezdců a prohodil: „Ty s tím batohem, šetři se, nebo tě trefí“. Sakra a jak se mám asi šetřit, když jedu v pelotonu? To mám zvolnit? Copak ostatní počkají? Takové vtípky je nejlepší prostě ignorovat… Navíc, když jedu na špici je to jiná. Pozorovat Josefa Zimovčáka jak d ř e! Doslova a do písmene. Na fotkách to vypadá, jako že legrace, ale ten výraz je autentický – křeč v obličeji. On nemá převody, nemá ani volnoběh. Má jen kolo, na kterém musí stále šlapat. I tak to žene.
I po rovince, když jedu na nejtěžší převod musím celkem šlapat, abych s ním držel krok. Pánové kolem mě se baví – o autech, kolech… Profesor Pafko, který se této-poslední části etapy Tour také účastní si ve svých dvaasedmdesáti také cosi povídá. S náhodným spolujezdcem? „Já jsem s Oktávkou  spokojený…“ Lidé, které míjíme nás zdraví. Jeden týpek v nablýskané káře na začátku Zlína nás se zaťatou pěstí ´motivuje´: „Do toho!“ Křičím na něj: „na plnej, pane, na plnej!“ Klasika – že na nás ještě nemává pivem!

14.45, Zlín, Náměstí Míru – slunečné odpoledne – stodvacetikilometrové peklo

Zlín je divné město. Člověk dojede do Zlína a jede a jede. Hm, asi deset kilometrů, než dojede do města. Jednou – jsem jel na „Pohodovou cyklovyjížďku“ v rámci festivalu Neznámá země. Třicet z Kroměříže do Zlína.
Už jsem věděl, že totálně nestíhám. Tak jsem jel nadoraz. Zlín má jedno specifikum. Semafory. Devatenáct. Na osmi kilometrech vesměs rovné silnice. Tehdy jsem start stihl, ale to čekání na semaforech bylo peklo. Jen jsem toho využíval k možnosti se občas napít…
Teď jsme měli policii. Nádherný pocit. Policejní auto uprostřed křižovatky, oba směry zastaveny a my – projíždíme středem! Vždy, když jsme se blížili na náměstí, cíle této části, byl pro nás připraven místní doprovod. Ve Zlíně to byli ševci na kolech. A ti nás doprovodili až na náměstí a pak ze Zlína. Krásný pocit – mít místní doprovod.

Zlínské náměstí Míru znám od pohledu celkem důvěrně. Letos jsem zde byl asi pětkrát – počítáno i se Zimovčákem. Tentokrát jsem si ho moc neužil. Chtělo se mi umřít. Doslova. Ztěžka jsem dosedl do stínu slunečníku a přemýšlel. Buď to nedám – a není co řešit. Nebo to dám a asi fakt umřu.
Vzpomněl jsem si na kolegyni, která ke mě na zastávce cestou z práce, když jsem se jí zmínil o záměru zúčastnit se této Tour, s klidem pronesla: „to dáš…“ Tak jo, Veroniko, já to dám, ale pak mi na hrobeček doneseš kytičku… Platí?

Pivo – Kofola. Mám si dát? Po pěti minutách, kdy jsem byl opřený o batoh se dostavila lehká úleva. Takže, oplatek – napít – rohlík se salámem – napít. Jeden chlápek z pelotonu mi nabízí hroznový cukr. „Energie“ pronese stroze.
Přijímám a mezi řečí se dozvídám, že se cítí ještě na cestu zpět do Vyškova. Prý je z Prievidzy, a domů jezdívá na kole. Prý kolem 200 km. „Cez Buchlovské kopce.“ No, jak jsem seděl a uslyšel to, změkla mi kolena. Přes Buchlovské kopce? Sakra, co tu dělám?! To nedám!!!

„Na Velehrad!“ A nastupuje další… kopec. No, kopec – kopeček, ale dloooouhý. Minul mě i Karel Loprais a peloton se teď definitivně ztratil v zákrutách. Ještě mě motivačně a svižně míjí dva pánové na silničkách. „To nejhorší už máš za sebou“ praví jeden, „teď už to bude jen dobré…“ doplní druhý a oba mizí v dáli. Stoupám a za další zatáčkou je další stoupání. Vzdávám to a… sesedám. Vedu kolo a jdu. Kopec? Konec…?

Peloton Josefa Zimovčáka 3. a poslední intermezzo – sám:

Ano, osiřel jsem – a jak to tak vidím, nemám šanci peloton dohnat. Možná, až se zastaví. Možná. Jdu, jdu a nejedu, takže jdu svižně. Zkouším chvíli jet, ale za další zatáčkou vidím další nekončící stoupání. Tak opět sesedám a zase jdu.
Konečně jsem na vrcholu! Je zde kruhový objezd. Na co – proboha!? Ale důležité je, že konečně klesám. Nešlapu. Šetřím síly tedy – zbytky sil. Nebrzdím, jak to mám ve zvyku, jedu samospádem. Peloton stejně nedoženu, jen bych se sedřel.
Cedule hlásí v údolí hlásí – Uherské Hradiště 19 km. Přimhouřím oči. Šlapej! Kamaráde-šlapej, nebo jsi skončil! Jak dlouho budou ve Velehradě? Chtěl jsem se vyfotit s pány Zimovčákem a Pafkou. Asi si budu moc nechat jen zdát. Šlapu. Ovšem z prvotního úmyslu, že pojedu, co to dá, abych dohnal peloton teď ustupuji a šlapu prostě jenom abych jel.
Bolí mě zadek – cítím únavu, a prostě, už je mi to nepříjemné – šlapat. Ale jedu. Jedu pomaleji, takže mám prostor pro osvěžení a piju. Teď taky cítím absenci pelotonu. Fouká protivítr, který při jízdě v pelotonu necítím. Moc pěkný… Tak šlapej.
Když cítím, že to jde, jedu na nejtěžší převod, když to nejde, podřaďuji. Všiml jsem si, že mám spálené ruce, a jak se do nich opírá odpolední slunce, pálí to. Oblékám si větrovku, abych ruce schoval. Přemýšlím – taktizuji. Kolik ještě? Kruci – šlapej a nestarej se…! Šlapej. Svírám pevněji řídítka. Abych sebou ještě nemázl. Pozornost je otupělá.
Už mám všeho plné zuby. Vidím lavičky. STOP. Zastavím a na chvíli si lehám. Cítím obrovskou úlevu. Obrovskou. Ležím, se zavřenýma očima. Tři minuty? Pět? Ležím tu už moc dlouho! Jedem! Jedem!
Nasedám a jde to zase trošku líp. Další cedule hlásí – Uherské Hradiště 12 km. Hm, to je jen kousek. Doma, to dávám tak za dvacet minut… Jenže, to jsem čerstvý a … šlapej! Jedeš po rovince! JEĎ!

16.55, Uherské Hradiště – slunečné odpoledne – 150. kilometrový úžas

Já jsem sem fakt dojel? To není možné! Ovšem nechval dne před večerem. Tohle je jen Jarošov. Jen Jarošov… Jeď. Prostě jeď. Jedeš po rovince, tak jeď. Cedule mi zvěstuje, že Centrum -i- je jen 2500m! Tak jedu. Historická zástavba mě vítá svou malebností. Bude zde ještě peloton? Pochybuju…

Masarykovo náměstí

A jsou zde! No vida! Sedám si na první lavičku a okolo mě projíždí krásná dáma v historickém kostýmu. Šatech – doslova. Paní sládková 🙂
Podívám se na hodiny a nevěřím vlastním očím. Přijel jsem jen deset minut po plánovaném společném dojezdu. Odpočívám. Těch sedm kilometrů do cíle už prostě musím ujet!!!

Do sedel a na Velehrad…
Ještě do Starého města se celkem držím v pelotonu, ale pak přijde opět mírné stoupání a já končím opět kdesi za. Co na tom – už je to jen kousek. Pomalu šlapu a přemýšlím. Co jsem to dokázal?!
Ostatní vypadají, že to měli jako pohodovku. Já, jsem vyřízený. Nechápu to. Asi budu muset jít do sebe. Kde je ten Velehrad?! Na fotkách to vypadá jako monstrum a tady, pořád nic. Už jsem ve vesnici a bazilika stále nikde…
A – že by?

17.45, Velehrad – nádvoří před vstupem do baziliky – slunečný podvečerní zázrak

Do cíle vjíždím chvíli po ostatních. Ke změti kol a dresů se ztrácím. Je tu hezky… Malebno. Jsem u cíle. Sedám si na dlažbu a – regeneruji. Je nás tu jak much ale, podle toho počtu… jeli všichni start-cíl? Dokázali to opravdu všichni, co jeli z Brna?
Třeba na tom nejsem zas až tak špatně. Třeba se k nám lidi přidávali – cestou a třeba odpadávali. Třeba těch, kdo vydrželi celou etapu, byla jen hrstka… Třeba. Třeba se jen uklidňuji, abych si nepřipadal tak hloupě. Doslova mám slzy na krajíčku, že jsem to dokázal.

Pocity? Jsem na dlažbě na Velehradě a snažím se pochopit, co jsem vlastně udělal. Proč jsem vlastně jel. Abych si něco dokázal? Abych napsal tenhle článek? Pro zkušenost? Plánuji rozhovor s Josefem Zimovčákem pro Srdcaře… Ve světle ostatních – jeden účastník jel jen s jednou nohou, druhou má amputovanou. Jel bez protézy. Ovšem největším hrdinou je zde, zdá se, Josef Zimovčák. Tenhle týpek má v nohách 1554 km za 10 dní na vysokém kole a téměř to na něm není znát. Nechápu. Ano, má za sebou zkušenosti z Tour de France, z Gira i Vuelty. Je desetinásobným mistrem světa v jízdě na vysokém kole, ale i tak! Takový přírodní úkaz.

Proč já sem sem vlastně jel…? Když končíme, zachytím fotkou Josefa na odchodu. K fotce přidávám poznámku: „A mistr odchází se svým kolem.“ „To víte, zase za všedními povinnostmi.“ odpovídá a mizí mi za rohem. Rozumím mu. I pro mě byl tento zážitek ryze nevšední! Děkuji, pane Zimovčáku!

A na začátku tohoto zážitku byla příhoda, kdy Josef Zimovčák posadil na sedlo vysokého kola starší paní. Ženu, která se jen ze zvědavosti zeptala – jak se na to vysoké kolo nastupuje…?

Na kole dětem – 10. etapa
Brno – Velehrad 157 km,
15. Červen 2013

Brno – Slavkov u Brna – Vyškov – Kroměříž – Zlín – Uh. Hradiště – Velehrad

Start v Brně: 7.00 hod, Náměstí Svobody
Brno – Tuřany – Dvorska – Kobylnice – Prace – Křenovice – Slavkov, Palackého náměstí
30 km, příjezd 9.00 – 9.30
350 m.n.m.

Rousínov – Komořany – Tučapy – Vyškov, Masarykovo náměstí
40km, cekl. 70km
příjezd 10.30 – 11.00
300 m.n.m. (pozn. až do 90km klesání 20 km)

Ivanovice na Hané – Těšice – Nezamyslice – Mořice – Vrchoslavice – Dlouhá Ves – Stříbrnice – Křenovice – Bezměrov – Postoupky – Kroměříž, Velké náměstí,
35 km, celk. 90km
příjezd 12.45 – 13.15,
(pozn. 90km! 270 m.n.m)

Kotojedy – Trávník – Střížovice – Kvasice – Tlumačov – Machová – Mysločovice – Sazovice – Tečovice – Zlín, Náměstí Míru
30km, celk. 110km
příjezd 14.45 – 15.15
(pozn. 400 m.n.m.)

Březnice – Bohuslavice u Zlína – Šarovy – Březolupy – Bílovice – Včelary – Jarošov – Uherské Hradiště, Masarykovo náměstí
30 km, celk. 140km
příjezd 16.45 – 17.15

Staré Město – Velehrad, nádvoří před vstupem do baziliky
7 km, celk. 150 km
příjezd asi 17.45

10. Etapa Tour „Na kole dětem“
Brno – Velehrad
15. června 2013

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *