Reportáž: Zimovčák – No limit!

Velehrad
Velehrad

Reportáž, a reflexe z poslední – 10. etapy v pořadí již IV. Veřejné cyklotour Josefa Zimovčáka v rámci projektu „Na kole dětem.“ A proč Zimovčák – No limit? Protože, zatím co já jsem si sáhl téměř na dno svých sil, pan Zimovčák se za pár dní chystal podruhé na Tour de France

Poprvé jsem se s panem Zimovčákem setkal 23. prosince 2012, kdy v Brně na Nové radnici jezdil na vysokém kole. Rozumějte, v sálech. Podruhé jsem se s tímto chlapíkem potkal opět v Brně, tentokrát na půdě Českého rozhlasu 18. května 2013. Zde, jak jinak, opět jezdil na vysokém kole. Rozumějte, opět ve foyeru.
Ale co mě definitivně přesvědčilo, že jde o muže, který si nezastaví před ničím, bylo, když se jedna hodně dospělá paní zde, ve vestibulu budovy Českého rozhlasu, zeptala, jak se vlastně na to kolo nastupuje. Bylo to v rámci Dne otevřených dveří. Co na tom, že šlo o paní v pozdním věku? S pomocí dvou chlapů ji na své kolo, vysoké kolo, prostě vysadil a ještě ji krátce v hale povozil. No a paní měla zážitek, jak se patří! Vrchol všeho pak přišel, když v rozhlasovém studiu, přímo ve studiu – posadil na kolo zde přítomnou slečnu a popojel s ní – dokonce do zatáčky…:)

Stát se součástí projektu „Na kole dětem“ mě poprvé přesvědčilo právě po tomto zážitku. Jednotlivé etapy, bylo jich deset, měly v průměru 145km. No a protože na kole jezdím aktivně a poslední etapa se startovala z Brna – tak jsem neměl příliš o čem přemýšlet…

Sobota 15. června 2013,  10. Etapa Veřejné cyklotour „Na kole dětem“

6.45: Brno – náměstí Svobody – zataženo, start v 7.00 hod.
Na sraz jsem dorazil s předstihem. Velká oblačnost mi sice příliš nedodávala optimismu, ale pan Zimovčák při příjezdu halasně oznámil, že počasí objednal. Podle serveru www.nakoledetem.cz nás vyrazilo asi sedmdesát. S policií. Před i za.

Křižovatky na Nových sadech i na Heršpícké jsme díky tomu projeli na červenou, rovnou na cyklostezku C1 do Tuřan. Nádhera! Všichni stojí a my jedeme-Peloton Josefa Zimovčáka. Zde jsem doma, znám terén. Rovinka. Občas mírný kopeček… A slunce začalo probleskovat zpoza mraků…

Zimovčák - No limit

No Images found.

Slavkov, Palackého náměstí, 9.00 hod – slunečno

Při příjezdu na náměstí pod zámek nás vítají příznivci potleskem. Užívám si to. Pro závodníka je to opravdu obrovské povzbuzení! Tahle divácká podpora. Mám v nohou sice jen 30km, ale i tak… Možná poněkud nezasloužený potlesk. „Počkej na Velehradě…“ bleskne mi hlavou. Ale… dojedu tam? Nepřemýšlej, uvidíš!
Ještě když jsem se chystal na tuhle Tour, maloval jsem si to takto: Budu běhat okolo s foťákem, dělat rozhovory… Teď jsem rád, když využiju 30minut na posilnění a servis kola. Přehazovačka mě zlobí. Udělám jen pár přehledovek. Pro dokumentaci.
Ozve se povel: „Na Velehrad!“ Pan Zimovčák se ladně vyšvihl do svého kola a – pokračujeme!
Chvíli za Slavkovem však Peloton zastavuje a pan Zimovčák mění kolo za kolo s menším průměrem a delšími klikami. Přichází první převýšení – výšlap do kopce. Normálně bych přehodil na lehký převod a kochal se. Teď nemůžu. Peloton se celkem vzdaluje a já musím držet krok. Jinak odpadnu a ztrátu budu dohánět hooodně těžko. Taktika? Odrovnám se… Zvládnu to? Nevím – jeď! Napadá mě, co pořád řeším!
Jedu. Teď už ani nevím, kolikátý jsem. Neohlížím se. Šlapu. Přehazovačka chrčí. Nějaký vtipálek prohodí: „S tím motorkem to jde líp, že?“ Pomyslím si něco o skotu a prostě jedu dál. Není čas na opravu-seřizování-ladění. Šlapu. Je horko. Vidím, jak mi po plexi brýlí stékají kapky potu spadlé z čela. Někde ten kopec prostě musí mít konec. Nahoře! Už jsou nahoře a pan Zimovčák mění kolo. To snad není možné. Pak že jsem trénovaný! Máslo…
Když zdolávám kopec, opřu se do pedálů a na stojáka stíhám Peloton. Zatímco ostatní ještě šlapou z kopce, já jedu samospádem rychleji. Nešlapu. Oni na silničkách, já na horském kole. Nechápu. Asi proto, že jsem zkrátka těžší.

Peloton Josefa Zimovčáka 1. intermezzo:
V podmínkách účasti v Pelotonu bylo, že nesmím mít sluchátka na uších. V Brně, než jsem se vžil do skupiny, jsem se málem dostal do kolize, ale i v případě pokud jsem se soustředil a jel jsem vprostřed Pelotonu a že jsme měli pro sebe téměř celou silnici (policie nás kryla a zastavovala dopravu, tedy se za námi tvořily kolony, které jsme museli občas pouštět) byla účast v etapě dost náročná-pro nezkušeného. Stále jsem musel sledovat okolí. Kolik lidí za mnou jede, kolik mám vedle sebe, a hlavně, někteří byli fakt „dobří“ a předjížděli dost natěsno. Deset čísel, žádná míra. Občas jsem i zaklel. Když člověk jede, téměř na špici, ohlédne se a okolo prosviští kolo – kam jede, když rychlejší jak Zimovčák být prostě nemůže? No jistě! Těsně, co mě “vezme“, rapidně zpomaluje. Vlastně mě jen přibrzdil, takže se propadám. Super!
Snažil jsem se jet na špici. Pokud možno ve středu silnice. Logicky mě to sice táhlo ke krajnici, ale vadilo mi, jak mě ostatní předjíždí a uzavírají. Bylo pak hodně těžké se třeba i prokličkovat na pozici vně Pelotonu.
Vyškov, Masarykovo náměstí 10.30 – slunečno
Stále ještě jsem doma, i když – ve Vyškově jsem na kole ještě nebyl. Vtipné. Zde už se snažím – nikoli pouhou potřebou, ale spíš z nutnosti jíst, jinak to nezvládnu. Tatranku, Fidorku a hlavně vodu. Pít. Počítal jsem, že dva litry tekutin budou stačit. Rezervoár se ale rychle prázdní a to de-facto na cestě nepiju. Tak volně, abych mohl pít, nejedu – navíc, v Pelotonu jet jen s jednou rukou je pro mě risk. Jedu silově. Fyzička se rychle vytrácí. Sto padesát? Jsem magor. To nedám. Chtěl bych. Chci. Uvidíme v Kroměříži. Jak budu vypadat a zda zvládnu Zlín. V hlavě mi jako v horečnatém stavu stále zní slova písničky Petra Hapky se slovy Michala Horáčka: „…změna neublíží, příští pátek v Kroměříži.“
Start z Vyškova už mám v mlze. Myslím, že i zde jsme překonávali nějaký kopec, no přesto, že po přestávce, stejně jsem se již necítil moc čerstvě. Ale šlo to. Měl jsem před sebou 35km dlouhou část – vlastně ten den nejdelší!

Zimovčák - No limit, Ivo Dvořák

No Images found.

Kroměříž, Velké náměstí, 12.45 slunečné poledne

Třetí zastávka. Výkon šel rapidně dolů. Zatím, paradoxně – nejlépe se zatím cítím na konci každé části etapy. Přesto ve mně budí potlesk místních smíšené pocity. Na jednu stranu mě moc těší, na druhou – jsem vyčerpaný. Ale oni to ví – z pódia zaznívá: „počkáme, až si vydechnou, mají toho za sebou celkem dost.“ V pizzerii jsem doplnil plnou-dva litry a pak šel obcházet náměstí. Teprve po 10 minutách jsem začal vnímat, že jsem zde byl se svou tehdejší přítelkyní Janičkou na Dožínkách „Četníci na cestách.“ A že se zde narodil Karel Kryl. Ale jít se podívat na jeho rodný dům, když jsem zde…? Asi ne. Mistr promine.
Povel: „Na Velehrad“ už mí nezní moc povzbudivě. No, uvidíme… Před námi je cesta do Zlína! Zatím to jde. Sice ztuha, ale jde.
Ano, do Zlína je další kopec. Pan Zimovčák opět mění kolo a já se tentokrát propadám i za Tatru Karla Lopraise, který nás odtud-od Kroměříže neuvěřitelně pomalu s tím monstrem kterému lidé obvykle říkají náklaďák, kousek po kousku pomaličku doprovází za Pelotonem. Podpořit Josefa Zimovčáka! Podpořit jej.

Peloton Josefa Zimovčáka 2. intermezzo:

Špička je špička. Když jsem se chystal na tuhle cestu, umiňoval jsem si, že budu pokud možno u pana Zimovčáka. Tedy, co nejblíž. Pak se mi to rozleželo v hlavě a s ohledem na své fyzické možnosti jsem raději volil taktiku středu.
Navíc, všiml jsem si, že okolo pana Zimovčáka je stabilně jeho nejbližší tým, se kterým komunikuje a udržuje bezpečnou zónu od ostatních jezdců. Jakési pouzdro, aby nedošlo ke kolizi.
Žel bohu, když jsem polevil a šlapal jsem jen tak na volno, začali mě ostatní předjíždět a „uzavírat.“ Člověk se pak propadá a to jej demotivuje – alespoň mě. Na chvostu se mi jet nechtělo, tak jsem přidal. I za cenu ztráty sil. Ještě do Kroměříže nás pronásledovalo auto Rádia Petrov, a jak jsem se propadal na konec Pelotonu, hřímalo mi za zadkem písničkami. Písničky teď vystřídal těžký motor Tatry Karla Lopraise. Monsieur Dakar.
Když jedu doma volně – bez skupinky, a někdo mě předjede, protože tomu moc nedávám, prostě do toho šlápnu a dám ho. Prostě šprajc. Tady jsem musel vypadat asi opravdu strhaně. To, když se na mě obrátil jeden ze spolujezdců a prohodil: „Ty s tím batohem, šetři se, nebo tě trefí“. Sakra a jak se mám asi šetřit, když jedu v Pelotonu? To mám zvolnit? Copak ostatní počkají? Takové vtípky mám nejradši. Nejlepší je prostě je ignorovat… Navíc, když jedu na špici je to jiná. Pozorovat Josefa Zimovčáka jak d ř e! Doslova a do písmene. Na fotkách to vypadá, jako že vtipkuje, ale ten výraz je autentický – křeč v obličeji. Nemá převody, nemá volnoběh. Má jen kolo, na kterém musí stále šlapat. I tak to žene.
Jedu na nejtěžší převod a musím celkem šlapat, abych s ním držel krok. Pánové kolem mě se baví – o autech, kolech… Profesor Pafko, který se této-poslední části etapy Tour také účastní si ve svých dvaasedmdesáti také cosi povídá. S náhodným spolujezdcem? „Já jsem s Oktávkou  spokojený…“ Lidé, které míjíme nás zdraví. Jeden týpek v nablýskané káře se zaťatou pěstí motivuje: „Do toho!“ Křičím na něj: „na plnej, pane, na plnej!“ Klasika – že na nás ještě nemává pivem! Pan Zimovčák jede. Zimovčák – no limit!

Zlín, Náměstí Míru, 14.45 slunečné odpoledne – stodvacetikilometrové peklo

Zlín je divné město. Člověk dojede do Zlína a jede a jede, hm, asi deset kilometrů, než dojede do města.
Jednou – jsem jel na „Pohodovou cyklovyjížďku“ v rámci festivalu Neznámá země. Třicet z Kroměříže do Zlína. Už jsem věděl, že totálně nestíhám. Tak jsem jel. Silově-tzn. nadoraz. Zlín má jedno specifkum. Semafory. Devatenáct. Na osmi kilometrech vesměs rovné silnice. Tehdy jsem start stihl, ale to čekání na semaforech bylo peklo. Jen jsem měl možnost se občas napít…
My jsme měli policii. Nádherný pocit. Policejní auto uprostřed křižovatky, oba směry zastaveny a my – projíždíme středem! Ach jo…
Vždy, když jsme se blížili na náměstí, cíle této části, byl pro nás připraven místní doprovod. Ve Zlíně to byli Ševci na kolech. A ti nás doprovodili až na náměstí a někteří dokonce až do Uherského hradiště. Krásný pocit – mít místní doprovod. Vždy nás čekalo překvapení. Dvakrát drezína, jednou Ševci. Roztomilé. Ta podpora!!!
Zlínské náměstí Míru znám celkem důvěrně. Letos jsem zde byl asi pětkrát – počítáno i se Zimovčákem. Tentokrát jsem si ho moc neužil. Chtělo se mi umřít. Doslova. Ztěžka jsem dosedl do stínu slunečníku a přemýšlel. Buď to nedám – a není co řešit. Nebo to dám a asi umřu. Vzpomněl jsem si na kolegyni, která mi jednou na zastávce cestou z práce, když jsem se jí zmínil o záměru zůčastnit se této Tour, s klidem pronesla: „to dáš…“ Tak jo, Veroniko, já to dám, ale pak mi na hrobeček doneseš kytičku… Platí?
Pivo – Kofola. Mám si dát? Po pěti minutách, kdy jsem byl opřený o batoh se dostavila lehká úleva. Takže, oplatek – napít – rohlík se salámem – napít. Spolucestující mi dává hroznový cukr. „Energie“ pronese stroze. Mezi řečí se dozvídám, že se cítí ještě na cestu zpět do Vyškova. Prý je z Prievidzy, a domů jezdívá na kole. 200km. „Cez Buchlovské kopce.“ No, jak jsem seděl a uslyšel to, změkla mi kolena. Přes Buchlovské kopce? Sakra, co tu dělám?! To nedám!!!

„Na Velehrad!“ A nastupuje další… další kopec. No, kopec – kopeček, ale dloooouhý. Minul mě i Loprais, Peloton se definitivně ztratil. Ještě mě svižně míjí dva pánové na silničkách. „To nejhorší už máš za sebou“ praví jeden, „teď už to bude jen dobré…“ doplní druhý a oba mizí v dáli. Za další zákrutou je opět stoupání. Vzdávám to a… tlačím! Kopec? Konec…

Peloton Josefa Zimovčáka 3. a poslední intermezzo – sám:

Ano, osiřel jsem – a jak to tak vidím, nemám šanci Peloton dohnat. Možná, až se zastaví. Možná. Jdu, jdu – nejedu, takže jdu svižně. Zkouším chvíli jet, ale za další zatáčkou vidím nekončící stoupání. Tak opět sesedám a zase jdu. Konečně jsem na vrcholu, je zde kruhový objezd. Na co – proboha! Ale důležité je, že konečně klesám. Ale nešlapu. Šetřím síly tedy – zbytky sil. Nebrzdím, jak to mám ve zvyku, jedu samospádem. Peloton stejně nedoženu, jen bych se sedřel.
Cedule hlásí – Uherské Hradiště 19km. Přimhouřím oči. Šlapej. Kamaráde-šlapej, nebo jsi skončil. Jak dlouho budou ve Velehradě? Chtěl jsem se vyfotit s pány Zimovčákem a Pafkou. Asi si budu moc nechat jen zdát. Šlapu. Ovšem z prvotního úmyslu, že pojedu, co to dá, abych dohnal Peloton – ustupuji a šlapu, prostě jenom abych jel. Bolí mě zadek – cítím únavu, a prostě, už je mi to nepříjemné – šlapat. Ale jedu. Jedu pomaleji, takže i častěji piju. Zde taky cítím absenci Pelotonu. Fouká protivítr. Jak to, že ho necítím v Pelotonu? Prostě, pokud člověk jede v Pelotonu, protivítr neřeši. Moc pěkný… Tak šlapej.
Když cítím, že to jde, jedu na nejtěžší převod, když to nejde, podřaďuji. Všiml jsem si, že mám spálené ruce, a jak se do nich opírá odpolední slunce, že to pálí. Oblékám si větrovku, abych ruce schoval. Přemýšlím – taktizuju. Kolik ještě? Kruci šlapej a nestarej se…! Šlapej. Svírám pevněji řídítka. Abych sebou ještě nemázl. Pozornost je otupělá.
Už mám všeho plné zuby. Vidím lavičky. STOP. Zastavím a na chvíli si lehám. Cítím obrovskou úlevu. Obrovskou. Ležím, se zavřenýma očima. Tři minuty? Pět? Ležím tu už moc dlouho! Jedem! Jedem!
Nasedám a jde to líp. Další cedule hlásí – Uherské Hradiště 12km. To je jako z Bílovic do Adamova. Hm, to dávám tak za dvacet minut… Jenže jsem čerstvý a… šlapej! Jedeš po rovince! JEĎ!

Uherské Hradiště, 16.55 slunečné odpoledne – 150. kilometrový úžas

Já jsem sem fakt dojel? To není možné! Ovšem nechval dne před večerem. Tohle je jen Jarošov. Jen Jarošov… Jeď. Prostě jeď. Jedeš po rovince, tak jeď. Centrum -i- 2500m? Tak jedu. Historická zástavba mě vítá svou malebností. Bude zde ještě Peloton? Pochybuju.

Masarykovo náměstí
A jsou zde! No vida. Sedám si na první lavičku a okolo mě projíždí krásná dáma v historickém kostýmu. Šatech – doslova. Paní sládková 🙂
Podívám se na hodiny a nevěřím vlastním očím. Přijel jsem jen deset minut po plánovaném společném dojezdu. Odpočívám. Těch sedm kilometrů do cíle už prostě musím ujet.

Do sedel a na Velehrad…
Ještě do Starého města se celkem držím v Pelotonu, ale pak přijde mírné stoupání a já končím opět kdesi za. Co na tom – je to jen kousek. Pomalu šlapu a přemýšlím. Co jsem to dokázal. Ostatní vypadají, že to měli jako pohodovku. Já, jsem vyřízený. Nechápu to. Asi budu muset jít do sebe.
Kde je kruci ten Velehrad? Na fotkách to vypadá jako monstrum a tady, pořád nic. Už jsem ve vesnici a bazilika stále nikde… A – že by?

Velehrad, nádvoří před vstupem do baziliky, 17.45 – slunečný podvečerní zázrak

Do cíle vjíždím chvíli po ostatních. Ke změti kol a dresů se člověk dobře zorientuje. Je tu hezky… Malebno. Jsem u cíle. Sedám si na dlažbu a – regeneruji. Je nás tu jak much ale, podle toho počtu… jeli všichni start-cíl? Dokázali to opravdu všichni, co jeli z Brna? Třeba na tom nejsem zas až tak špatně. Třeba se k nám lidi přidávali – cestou a třeba odpadávali. Třeba těch, kdo vydrželi celou etapu, byla jen hrstka… Třeba. Třeba se jen uklidňuji, abych si nepřipadal tak hloupě. Doslova mám slzy na krajíčku, že jsem to dokázal.

Pocity? Jsem na dlažbě na Velehradě a snažím se pochopit, co jsem vlastně udělal. Proč jsem vlastně jel. Abych si něco dokázal? Abych napsal tenhle článek? Pro zkušenost? Plánuji rozhovor s Josefem Zimovčákem pro Srdcaře… Ve světle ostatních – jeden účastník jel jen s jednou nohou, druhou má amputovanou. Jel bez protézy. Ovšem největším hrdinou je zde Zimovčák. Tenhle týpek má v nohách 1554 km za 10 dní na vysokém kole a téměř to na něm není znát. Nechápu. Ano, má za sebou Tour de France, Giro, Vueltu, je desetinásobným mistrem světa v jízdě na vysokém kole, ale i tak! Zkrátka přírodní úkaz.

Proč já jsem sem vlastně jel…? Když končíme, zachytím jej ještě na odchodu. K fotce přidávám poznámku: „A mistr odchází se svým kolem.“ „To víte, zase za všedními povinnostmi.“ odpovídá a mizí mi za rohem. Rozumím mu. I pro mě byl tento zážitek ryze nevšední! Děkuji Vám, pane Zimovčáku.

A na začátku tohoto byla příhoda, kdy Josef Zimovčák posadil na sedlo vysokého kola starší paní, která se jen ze zvědavosti zeptala – jak se na to vysoké kolo nastupuje…

Fotogalerii z návštěvy Josefa Zimovčáka v Českém rozhlase Brno naleznete na portálu Zoneramy. Tamtéž naleznete i komentovanou fotogalerii z jízdy Pelotonu 15. června 2013.

Zimovčák – 10. etapa Na kole dětem
Brno – Velehrad 157km,
15. Červen 2013

Brno – Slavkov u Brna – Vyškov – Kroměříž – Zlín – Uh. Hradiště – Velehrad

Start v Brně: 7.00 hod, Náměstí Svobody
Brno – Tuřany – Dvorska – Kobylnice – Prace – Křenovice – Slavkov, Palackého náměstí
30 km, příjezd 9.00 – 9.30
350 m.n.m.

Rousínov – Komořany – Tučapy – Vyškov, Masarykovo náměstí
40km, cekl. 70km
příjezd 10.30 – 11.00
300 m.n.m. (pozn. až do 90km klesání 20 km)

Ivanovice na Hané – Těšice – Nezamyslice – Mořice – Vrchoslavice – Dlouhá Ves – Stříbrnice – Křenovice – Bezměrov – Postoupky – Kroměříž, Velké náměstí,
35 km, celk. 90km
příjezd 12.45 – 13.15,
(pozn. 90km! 270 m.n.m)

Kotojedy – Trávník – Střížovice – Kvasice – Tlumačov – Machová – Mysločovice – Sazovice – Tečovice – Zlín, Náměstí Míru
30km, celk. 110km
příjezd 14.45 – 15.15
(pozn. 400 m.n.m.)

Březnice – Bohuslavice u Zlína – Šarovy – Březolupy – Bílovice – Včelary – Jarošov – Uherské Hradiště, Masarykovo náměstí
30 km, celk. 140km
příjezd 16.45 – 17.15

Staré Město – Velehrad, nádvoří před vstupem do baziliky
7 km, celk. 150 km
příjezd asi 17.45

10. Etapa Tour „Na kole dětem“
Brno – Velehrad
15. června 2013

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *